Tisková zpráva

Lenka Klodová: Abeceda, etc.galerie 12/4-5/5

A-Anotace: "Hledání konvenčně definované alfabetické vztahové přímky ve vícerozměrovém prostoru mezilidských kontaktů". Zdravím Lenka

B-Bytostná umělkyně. Neméně však lidská bytost.

C-Citlivost filmu nerozhoduje. Fotografie jsou digitální.

D-Domluva předchází aktu focení. Obraz dva v jednom.

E-Ekvilibristika jazyka v obraze.

F-Fotografie je bezbřehým okem. Kouká na nás a my na ni. Skoro to vypadá, že nevíme, kam máme koukat, protože nevidíme její oči.

G-Gramatiku lze použít jako nástroj k opravování umění v jeho důslednosti. Občas už je ovšem přiliš pozdě.

H-Hlas:Vztahy lidské příliš mezilidské.

CH-Chyby jsou v umění přípustné, ale nejsou odpustitelné. (Bouřlivý smích by mohl působit nepatřičně) Chybí! Některá písmena chybí!

I-Inu umění.

J-Je důležitější počet fotogtafií nebo předem vymezený počet písmen? Kdo jsou ti lidé?

Jezdila napříč Českou republikou, až ji neposednost náhody těchto tváří přivedla do polské nížiny.

K-Klaunská dvojice by mohla křivit přílišnou jednoduchost. Přezdívky jsou falešnými jmény demaskovaného páru. Jenže nakonec tady také nejsou a koncept je opět děravou odrůdou výtvarného umění. Jeho otvory hledíme do bílé zdi.

L-Lenka Klodová je českou postmoderní umělkyní. Její tvorba má blízko k  feministickým tendencím, jejichž americké koráby nakonec přirazily i k evropským břehům za klidného šumění ocasní ploutve mořské panny.

M-Mořská panna v samoobsluze je starší performancí Lenky Klodové.

N-Následnost je dána notoricky vštěpovaným řádem srozumitelnosti.

O-Od písmen vedou odrážky. Každá pomlka je zaplnitelná. Jméno bez počátku je zaplněným tichem obsahu.

P-Projekt je zpravidla ohraničeným útvarem. Jeho parametry jsou dány pohybem v jistotě. Příběh projektu začíná paradoxním ukončením jeho podoby. Hranice jsou vymezeny.

Q-Quido tu není. Nebo je?

R-Radim Langer podlehl abecednímu pořadí a chňapl po hozené rukavici prázdných řádků za písmeny.  

S-Slova jen tak tak stačila.

T-Téma zná své publikum. Tisková zpráva obkresluje kontury výstavy.

U-Umění se občas tváří jako něco jiného než umění. Jako pohled, který na nás, jeho diváky, odkudsi pokradmu civí, aniž bychom to tušili.  

V-Výstava je médium, v němž lze řadit nebo naopak cokoliv zpřeházet. Výstava je přístupná všem bez rozdílu národnosti, věku či barvy pleti, včetně malých ratolestí. Věnování odhaluje pravdu konkrétních jmen.

W-Walter B.: Jméno, znak a znamení

X-Xerox

Y-Ypsilon je cesta, která se uprostřed štěpí do dvou opačných stran.

Z-Zlomovým okamžikem budou jednotlivá mínění. Zaměnitelnost je skutečná.

Radim Langer

Kterak Radim Langer a Marek Meduna bembergovali o Bergu


Umění pochází od slova umět (Beran, Rittstein), to je jasné i těm největším břídilům (Baladrán).

Umění, umělé (Hlavina), umělost, umělák. Lidská opice vytváří stínový svět (Ther), který jí nepřináší nic
krom sebe sama (Mančuška).

Umění je rozprostírající se strukturou. Její hranice jsou dány ideály na obzoru. Tato základní rovnost je však dělena jednotlivými hierarchickými perspektivami. Ani rétorický obrat takzvané asynchronicity (Havránek) nezměnil nespravedlivou nerovnost, která nabyla během dějin umění zhoubných rozměrů. 

Umění je hádanka (Šerých), která má pouze potenciálního luštitele. V tajence se totiž skrývá další hádanka (Šerých). Řetězec nemá konce. Transcendence (Malich). A tak to také má být, vždy podotkne mrtvý duch západního umění. Zánik nepřijde, každý den může být posledním a umělcův bič (Jiří Georg Dokoupil) stále dopadá na lněná plátna jeho kupců.

Umění nelze korunovat na jednom trůně. Nejspolehlivěji funguje za troubení demise (Miler, Štembera, Mlčoch). Odstoupení umění je pravou chvílí, kdy nepozorovaně přichází. Kdy se vkrádá do úst nečekaných situací, kdy se nestaví na odiv (Mainer). Kdy je umění, protože jím není. Základní obratností umělce je dialektika. Ideálem umělce je Janus (Skrepl) kombinovaný s Two-facem (Šedá).

Umění je vždy ideologické (Kovanda). Jakékoliv umění. Umění hází perly myšlenek na tupé ksichty v zrcadle světa (David). Umění to je zbytečnost sama, přesně ta zbytečnost, která se pyšně domnívá, že mění celou společnost (Sterec),
že ji buduje a boří zároveň. Přesně to je ráj, ve kterém se nachází každý umělec za svého života: zajištěná i vetchá instituce zbytečných i nezbytných svobod. 

Umění sedá na lep minulosti (Lang). My, dnešní lidé jsme mnohem spíše lidmi včerejška, než zítřka. Výstavní exempláře člověka chodí do kruhu podél mříží Mondrianovy klece (Černický). ZOO světa umění, pavilony význačných modernistů. Informace přestaly být stimulantem odvahy, vystavěly jsme z nich barikádu před nejistým. Jak se hromadí materiál, rozšiřující se hromada postupně zasypává celou ulici. Ve společnosti stárnoucích i mladí myslí na stáří (Houdek).

Umění je vždy ideologické. Ano, opakujeme se, aby více vynikla neideologičnost výše položeného sdělení. Tento výrok je pravdivý za všech existujících okolností (Nálevka). Umění je ideologií bez zásadních voleb, výstavy jsou pouze technická řešení. Umělci praktikují Mondriana, Picassa, Maleviče (Artamonov a Klyuykov) a další výstředníky. Hrají stolní hry s danými pravidly. Čára je čárou a rozhodně ne žádným čarováním (Šimera). Koláž je rozstříhaným papírem
 a ne předzvěstí nového světa. Obdivujeme Aleistera Crowleyho, neboť víme, že mu šlo především o sex (Brody).

Umění si plive do vlastní tváře (Mlčoch) a naloženo v příjemné finanční lázni odpočívá už pátým rokem světové krize. Něco se však mění a umělecké školy chrlí jednoho absoloventa za druhým. Jsme také jedni z nich. Jeden lidský (český) umělec kopíruje jeden obraz ze složky do druhé. Hledí si svého a snaží se, aby se mu jednotlivé, odněkud stažené, JPGy nepomíchaly. Granty negranty (Reality), gaučáky (Bolf) a strašáci, nula plus nula, mzdy (Stejskalová) a odměny. Prý se tam prali za nás, prý se snaží zastupovat naše zájmy. Umělci nevěřte umělcům, ti nepotřebují argumentovat (Lauda). Udržují umění v provozu. My jsme oni.

Umění to jsou především výstavy, expozice velkých jazyků minulosti, co se sotva vejdou do úst. Výstavní panely hostí rozpálené silnice vedoucí odněkud někam. Kurátorské texty jsou psané ve smyslu mnohonásobné expozice (Jeřábková). Takto již nelze smýšlet: ve velikášství (Rafani) a drzých předpovědích je malost a ničemnost. Nejsme celkem, nýbrž jeho iluzí. Ve skutečnosti nás ovládá démon individuace, jsme zabedněni v touze po výjimečnosti. To, co zbývá, (Ševčíkovi) jsou falešné výstavy (Vaňous) a nikam nevedoucí půtky (David). Z ochozu galerie shlížíme na zbytečnost našich mizerných existencí. A slova, která měla podat pomocnou ruku, ta zradila (Skála).

Umění, jakou vůni a jakou chuť má to slovo. Jmenuji se Radim a mně říkají Marek. Stojíme po kolena v místnosti tvaru křivého L, asi protože umění je přece vždy láska. Když miluješ, neřešíš, jednáš přímo a srdcem (Písařík). Jednu nedáváme a dvě nevydržíte. Esencí hiphopu je chvástání. Naše flow však koktá, naše slova se brodí špínou a smradem podél rušné dálnice, naše obrazy jsou vždy zapomenutelné. Lyrik nebo prozaik? Idealista nebo realista? Otázka je vadou řeči (Ztohoven). Slova, volně pospojované asociace, ale nikdy, opravdu nikdy argumentace, takže to vypadá na lyriku. Pořád dokola. Znovu a opět. V obsesích jsou ukryty zbytky pravdy (Skrepl). Žádné metafory, žádné štráfy, jako když se Princ přejmenoval na „symbol“ (Kaláb). Čistá rétorika (P.O.L.E.). Flagelanti alibismu.

Jakýmto mazaným způsobem Radim Langer a Marek Meduna Berg anotovali

Radim sedí v práci a píše. Je recepčním v jedné z mála zbývajících internetových kaváren v Praze. Přidává písmeno za písmenem a přemýšlí o zániku. Marek sedí doma na dřevěné rozkládací židli Ikea, píše, a protože má na sebe napsanou hypotéku, jdou mu hlavou myšlenky, jak by se jí mohl snadno zbavit, jak by mohl oblafnout tento trapný stát, tuto zpropadenou společnost. 

Oba produkují umělecké artefakty, protože však tato činnost není jejich hlavním zdrojem příjmů, jedná se o činnost nahodilou a přerušovanou. Občas je však, a spíše každého jednotlivě, termín přinutí vzít náčiní do ruky, nažhavit mysl do běla a ve vysoké peci své mysli odlít nějaký ten nepodarek, tak pravil jeden z nás. Zatímco druhý by sice mohl napsat, že po senoseči se louky jejich kariér jásavě smály, ovšem učinil by tak navzdory faktu, že jejich cílem jsou nablýskané řady ingotů, ignorujíc, že příměry k vysokým pecím a loukám jsou jen obtížně slučitelné. Navíc by imaginární třetí mohl namítnout, že metafora vysokých pecí není příliš podařená, neboť odkazuje k touze, ale ne ke skutečnosti. Ta je mnohem prostší. Langer i Meduna jsou pouzí příštipkáři uhnízdění ve svých zaplivaných dílničkách, obrat jim churaví a jejich nezajištěné existence se krčí na samém okraji společenského těla. Jsou to viry, přinášející nemoc a zmar. Ano, to jsou oni, naši výtečníci, protagonisté ducha doby. Herci bez dramatu. Jsou to mezuláni: jak by řekl Jiří Korn nad nepolapitelným pecnem chleba. 

Svět se však nedá zastavit, lidstvo se nově šatí, nově jí a odvážně proniká na neprobádaná území virtuálních světů. Sedm miliard lidí se prostě nemůže mýlit, a navzdory rotaci Země směřujeme přímo vpřed. Ve zpětném zrcátku vidíme temný kosmos příčin a důsledků, hvězdy budoucích válek a komety hracích automatů. Lesklé bulvy olejově tupých očí.