Máslo se roztékalo všemi směry po ruském stole. Obměkčeni jeho viskózní podstatou začali jsme si pohrávat s fonetickými asociacemi, které v praxi komunikace staví tlustou stěnu mezi jednotlivými jazyky.

Masló je rusky olej. Olej je fialovějící spektrum ropného původu (Ha). Máslo a olej uzavírají smlouvu o vzájemném příměří mezi kuchyní a výtvarnými prostředky. Máslo a olej jsou dvě nepříbuzná substantiva, jejichž základ tvoří natržená slovní přepážka. Ruské a české si podávají ruce, dívajíc se přitom raději do země nebo někam do neurčita. Pokrytectví taje pod náporem ledově studené upřímnosti.

Kvůli havárii průmyslové revoluce byla postavena třímístná výstava. Kvůli neexistující revoluci je třeba revoltovat po vzoru jistých definic umění, jak už tomu tak bývá, a jak se tomu jen neradi vyhýbáme a říkáme, že mnohost je spíše otázkou intuice.

Máslo a lež. Totiž barvy a tvary. A vůbec ty tlachy o průmyslu jsou opravdu negativním trnem ve vlahých korunách barevného světa. Pád koreb, jímek a kokil do propasti technologického jezera je natolik romantickou představou, že je lépe ji raději zaplašit něčím skutečnějším. Špína je nepraktická, to je jasné i mýmu otci, kterej je často zamazanej od vyježděnýho oleje.

Otec se nikdy nepřipravuje k práci na nějakém svém díle. Prostě a jednoduše vstoupí do garáže a rozjede mašiny na plné obrátky. Chvíli točí na soustruhu, pak zasedne na nízký umělohmotný bobek, zaklopí svařovací helmici a už to jiskří, až se zdá, jakoby se mu kouřilo z hlavy.

Máslo a sádlo. Čechy a Morava. Slezko je řepka, ale spatřit tento nepatrný rozdíl je možné jen v letních měsících, kdy je řepkový puch nejvíce na obtíž.

Otec

Otec se nikdy nepřipravuje k práci na svém příštím díle. S výjimkou shánění materiálu a součástek. Nikdy ovšem neprojektuje a nekreslí své představy. Nápad pouze převaluje několik dní či týdnů v hlavě. Až má potřebné součástky připraveny, prostě a jednoduše vstoupí do garáže a rozjede mašiny na plné obrátky, což ostatně provádí každý den v roce. Chvíli točí na soustruhu, pak zasedne na nízký umělohmotný bobek, zaklopí svařovací helmici a už to jiskří, až se zdá, jakoby se mu kouřilo z hlavy. V černém sklíčku se odráží osté světlo do běla a po okrajích do oranžově žluta rozpáleného spoje. Právě dokončuje sklápěcí rameno nového štípače dřeva.

Dílna se plní štiplavým zápachem spalovaného kovu, prostor se zahaluje bílým oblakem dusivého kouře. Otec trpělivě postupuje bez přerušení.

Na začátku jsem použil slova Dílo. Inu otec svou práci takto pompézně a nadneseně nenazývá a navíc to ani není onen typ domácího kutila vyrábějícího vratké zlepšováky a chatrné dostavby vlastního obydlí či dokonce na motorek pojízdnou vanu se záchodem, jak by si někdo mohl podobný příklad zručnosti snadno domýšlet. Nikoliv. Otec je vyučený profesionál, který věci dělá přímo a s maximálním efektem zužitkování a cekové výdrže stoje či čehokoli, na co sáhne. S tímto pragmatismem je spojena i skutečnost, že nic z toho, co dělá, nijak nešolichá ani nezdobí. Snad jen kromě jednobarevných syntetických nátěrů některých částí přístojů, a to opět a zcela důvodně proto, aby vystaveny povětrnostním podmínkám tyto produkty nekorodovaly či jinak nechřadl jejich těžký železný stav. Takto se tedy odehrává den za dnem a otec v ležérním tempu tu a tam něco sestrojí, aby šla práce od ruky. Někdy se dostavuje dokonce pocit, že tu práci dělá z jakéhosi zaujetí pro motorem, písty a válci poháněné objekty. Ostatně od mládí byl jeho koníčkem motorismus a hlavně motocyklová jízda po zadním kole.

Syn

A vůbec ona celá ta historie materiálu a jeho exploatace je natolik poutavá, že se jí chytil za chvost mladší ze dvou jeho synů, ač ten starší šel v jeho šlépějích doslova a do písmene jako stojní inženýr, i přesto, že otec vysokou nemá a inženýřem není. A že ten mladší byl všeuměl jen ne zručný strojů znalec a obráběč, ale zkrátka mastičkář všemi barvami mazaný, se štětci, štětkami, chytrými nápady v rukou i v hlavách, požádal otce o poskytování některých jemu vlastních materiálů, z nichž by také on, jeho syn, mohl vyrábět své řady věcí. Ač neměl nikdy co do činění se struskou nebo překlápěním obsahu kokily v jakékoliv ocelárně nebo slévárně, zpovzdálí jej fascinovaly ty gigantické výrobní prostředky zpasované k posuvným, mechnickým a kvantum zajišťujícím účelům a pohybům. Jeho otec byl jakýmsi drobným příkladem rozdrolené průmyslové revoluce, jejížto částečky byly adoptovány jednotlivci v podobě těžkých kovů a jejich zpracování, elektrického pohonu a dalšími, dnes již více než samozřejmými, ba dokonce vyžilými fenomény spojenými s manuálním přikládáním ruky k dílu.

Syn svého otce se chytal spíše odpadních zbytků užitečné práce, bral si po hrstech železného prachu, který mu otec osušil v benzínové lázni a přistoupil opět k hranicím plochy, aby se s ní, nad plochou stojící, také řádně poměřil. Po vrstvách sypal železné drenáže na lepidlem zalitá údolí bílého lnu, jejichž vyprahlost podtrhovaly jen tu a tam do nízké výšky čnící a zatvrdlé chloupky malířské tkaniny. 

Barvy laky

A tak se prohluboval i vztah k věcem zcela všedním, jichž byl od raného věku svědkem, a tudíž jej fascinoval čím dál tím více fakt, že mu tato všednost nikdy zcela nezabředla do šedého bahna stereotypu. Hlavou mu tekly proudy vzájemně odlišných hmot, místa ledabylého uspořádání, jakýchsi náhodných hromad, ale i řady. Tedy řady zboží vyrovnané ve vysokých regálech v odddělení Barvy Laky. Plechovky se blyštěly v oslnivém světle halogenů, stojany se vzorníky se třpytily barevnými spektry ubíhajícími z každého výchozího odstínu do pastelově měkkých světlých tónů, umělohmotná vůně plastových barelů se vpíjela do vystaveného nářadí, štětců několika velikostí, jako hedvábí neposedných malířských fólií, plechově lesklých špachtlí, pistolí akrylátového tmelu, vroubkovaných násad a chlupatých nebo pěnových válečků, a to vše řazeno na sebe a vedle sebe v rytmických řadách, které jej poutaly svou novostí každé další a jiné série. Byla to dosud panensky nedotčená práce. Byl to ideál podobný snu o krásné čisté a tvořivé činnosti s vypětím fyzických sil a účelem té práce by mohla být prostě a jen pouhá radost použít to vše a stát se umělcem sám pro sebe v bílé a neobýváné místnosti. Procházel jsem se tedy mezi těmi věžemi nakupených produktů určených výhradně k řemeslnickým pracovním postupům a k bezbřehé šikovnosti a potichu osnoval svůj plán uzmout tuto zdánlivě nedotknutelnou realitu a dát ji nově žít. Byla zde přítomna trvanlivost jako u každé spotřební hodnoty, již dáváme věcem na trhu. Civilnost se nade mnou skláněla jako velká matka nad malým tvorečkem. Mezi regály a stojany s malířským zbožím se tu a tam mihl duch Arthura Danta. Medúzovité plástve jeho teorií usedaly na ta průmyslová kvanta a opakující se symboly předmětů, konečky prstů přilípaly značky se slovem Umění na sériové celky piksel, barelů, do igelitu zalizovaných válečků. Takto jsem v těch prostorách setrval ještě několik hodin až do chvíle, kdy jsem začal být zaměstnancům v obchodě nápadný, tím, že nic nedávám do svého košíku a nepřistupuji k pokladnám, tudíž jsem se raději a chvatně odebral k východu a zmizel mezi zaparkovanými auty.

Jak již bylo řečeno

Jak již bylo řečeno níže, avšak v jiné souvislosti: já, Radim Langer, sedím v jedné z mála internetových kaváren, které v naší zmatené a monotónní matici Praze zbývají, přemýšlím a píšu. Nutno říci, že je to jedna z těch hezčích, nekuřáckých, o to více však sterilnějších variant placeného času před počítačem. A ano vskutku přemýšlím a píšu. A ano vskutku a často přemýšlím a píšu (a kdyby jenom to) o zániku. Možná se tento můj rozmar děje přeci jen proto, že se opravdu neustále pohybuji na samém okraji společenského těla, jak to trefně vyjádřil jeden můj kolega, kamarád, umělec a deviant kultury Marek Meduna (přičemž onen text byl společný). Že přemýšlet a často o zániku je jediným dostupným řešením té mnohosti všeho a nedostatku ničeho, kterých se nám tak velkoryse dostává. Nám, samozřejmě neznamená všem. Jsou zde i tací, jimž se dostává absolutně všeho, a nepotřebují přemýšlet o takovýchto hloupostech, které věčně nepřicházejí. A jsou zde i tací, jimž se dostává jen krabicového vína či pančovaných lihovin, a přece jim chybí vše, nač by chtěli pomyslet, ale raději nad tím nepřemýšlí ve své nevysychající sklenici. Inu já jsem z té první kategorie. Tedy z té předprvní. Z té deviantské a kulturní současně. A jak jinde a trefně vyjádřil můj kolega, kamarád, umělec a deviant kultury Marek Meduna (přičemž onen text byl naším společným textem), že jsem jedním z těch flagelantů alibismu, jejichž skromnost roste neúměrně s jejich hřebínkem. Píšu tedy za recepčním stolem v té vypucované špeluňce, kde neustále zaznívají hlasy turistů všech barevných koutů světa včetně unyle zelené České republiky, mluvím a píšu, a nejraději o zániku. Zánik je ovšem, a paradoxně, jen hromadícím se útvarem ba dokonce jeho pouhým obrazem, pokud bych to měl k něčemu přirovnat. Třeba tudle, tím myslím půl druhého roku, pořád píšu knihu s názvem Století. Netristnější na celé té věci je samotná troufalost něco psát a nebýt, jak se říká na zastávkách tramvají, hospodách, školách nebo doma u stolu, takzvaně od fochu. Pročež někdo tomu říká fušařina. Také se zdá, že to jako kniha nedává moc smysl, protože jedinou stoletostí (odpusťte mi ten přitroublý výraz) této knihy je počet napsaných textů, z nichž se celá kniha skládá. Předmluva je jako vždycky pouhá nula. Veškerá posloupnost dění, jestli se tomu tak dá vzhledem k názvu knihy říkat, je vymyšlená individualistickou zkušeností s individualismem, zpřeházená zpupností nad konvencemi, zmámená formami literatury, zasutými paranoickými stavy z přítomnosti, vrozeným smyslem pro patos, lyriku, přebujelou a mnohdy až obscénní imaginaci, zkrátka vším, co si jen člověk při troše četby, samoúčelného biflování, náhodných procházkách, špatných a dobrých náladách, setkáních či zbytečných půtkách nebo při zcela prostém žití může vymyslet a napsat to. Nu a tato kniha na vás bude určitě již brzy, jak mi to sama prozradila, koukat z knihkupeckých regálů a vy budete stát před velikým otazníkem, zda je zrovna toto výhodná koupě, zda nesáhnout mnohem spíše třeba po zbrusu novém Umbertu Ecovi, Michalu Viewegovi nebo třeba nějaké perspektivní socilogické nebo jiným příjemným způsobem vědecké studii anebo mnohem raději po novelizovaném občanském zákoníku či zákoníku práce vzhledem k naší těžké době. Sedím tedy v práci a píšu, čas utíká a mezi naplňující se cifrou odseděné gáže sleduji filmovou produkci různé kvality, automaticky či koncentrovaně kreslím a naslouchám hučení lednice. Píšu a přemýšlím. 

Nuda v ostrém světle zářivek internetové kavárny

Tisková zpráva

Lenka Klodová: Abeceda, etc.galerie 12/4-5/5

A-Anotace: "Hledání konvenčně definované alfabetické vztahové přímky ve vícerozměrovém prostoru mezilidských kontaktů". Zdravím Lenka

B-Bytostná umělkyně. Neméně však lidská bytost.

C-Citlivost filmu nerozhoduje. Fotografie jsou digitální.

D-Domluva předchází aktu focení. Obraz dva v jednom.

E-Ekvilibristika jazyka v obraze.

F-Fotografie je bezbřehým okem. Kouká na nás a my na ni. Skoro to vypadá, že nevíme, kam máme koukat, protože nevidíme její oči.

G-Gramatiku lze použít jako nástroj k opravování umění v jeho důslednosti. Občas už je ovšem přiliš pozdě.

H-Hlas:Vztahy lidské příliš mezilidské.

CH-Chyby jsou v umění přípustné, ale nejsou odpustitelné. (Bouřlivý smích by mohl působit nepatřičně) Chybí! Některá písmena chybí!

I-Inu umění.

J-Je důležitější počet fotogtafií nebo předem vymezený počet písmen? Kdo jsou ti lidé?

Jezdila napříč Českou republikou, až ji neposednost náhody těchto tváří přivedla do polské nížiny.

K-Klaunská dvojice by mohla křivit přílišnou jednoduchost. Přezdívky jsou falešnými jmény demaskovaného páru. Jenže nakonec tady také nejsou a koncept je opět děravou odrůdou výtvarného umění. Jeho otvory hledíme do bílé zdi.

L-Lenka Klodová je českou postmoderní umělkyní. Její tvorba má blízko k  feministickým tendencím, jejichž americké koráby nakonec přirazily i k evropským břehům za klidného šumění ocasní ploutve mořské panny.

M-Mořská panna v samoobsluze je starší performancí Lenky Klodové.

N-Následnost je dána notoricky vštěpovaným řádem srozumitelnosti.

O-Od písmen vedou odrážky. Každá pomlka je zaplnitelná. Jméno bez počátku je zaplněným tichem obsahu.

P-Projekt je zpravidla ohraničeným útvarem. Jeho parametry jsou dány pohybem v jistotě. Příběh projektu začíná paradoxním ukončením jeho podoby. Hranice jsou vymezeny.

Q-Quido tu není. Nebo je?

R-Radim Langer podlehl abecednímu pořadí a chňapl po hozené rukavici prázdných řádků za písmeny.  

S-Slova jen tak tak stačila.

T-Téma zná své publikum. Tisková zpráva obkresluje kontury výstavy.

U-Umění se občas tváří jako něco jiného než umění. Jako pohled, který na nás, jeho diváky, odkudsi pokradmu civí, aniž bychom to tušili.  

V-Výstava je médium, v němž lze řadit nebo naopak cokoliv zpřeházet. Výstava je přístupná všem bez rozdílu národnosti, věku či barvy pleti, včetně malých ratolestí. Věnování odhaluje pravdu konkrétních jmen.

W-Walter B.: Jméno, znak a znamení

X-Xerox

Y-Ypsilon je cesta, která se uprostřed štěpí do dvou opačných stran.

Z-Zlomovým okamžikem budou jednotlivá mínění. Zaměnitelnost je skutečná.

Radim Langer