Podobnou třískovačku viděl na výstavě strojírenských výrobků. Nedlouho poté si ji u něj objednal jakýsi známý. Nápad sice nebyl jeho, ale v případě nepatentovaných předmětů stojního charakteru je vlastoruční replikace běžná. Cizí ideu prostě přetvoříte podle sebe. Sehnal levnější součástky a materiál, nežli tomu bylo v případě domnělého originálu, a začal jednotlivé části spojovat. Garáž se během prvního týdne plnila štiplavým kouřem ze seškvařených svařovacích drátů, který následně vystřídal jekot brusky a ohňostroj žhavých jisker. Veškerá další práce se týkala samotné mechaniky, propojení motoru s kabely a zavedení oleje k pístu, který pohání soustavu ostrých sekacích klínů. Nejobtížněji se shání elektromotor, díky němuž je tento kus želelezných rámů a tlustého plechu schopen dřevěná padesát centimetrů dlouhá polena rozdělit na drobné třísky. Při otočení spínačem je jedinou povinností toho, kdo třískovačku obsluhuje pokládat kusy dřeva na sešikmenou skluzavku, odkud se s cukáním sesouvají k prostoru pod ostří nožů, které vykonávají razantní a krátce přerušovaný mechanický pohyb. Třískový materiál poté vypadává ven do přistaveného koše. Jakékoliv estetické vsuvky jsou naprosto zbytečné, tudíž i nátěr šedé a červené barvy je nutné přisoudit protikorozní funkci, nikoli vytříbenosti oka. Celou věc lze složit do úspornější podoby a na jejích gumových kolečkách ji přesouvat a převážet. Tak jako mnoho předešlých produktů, které kdy sestrojil, i tento si zdokumentoval z mnoha úhlů a různých detailních pozic. Těchto fotografií později využívá při další zakázce stejného druhu stroje, aby jej mohl sestrojit znova, často s mírnou odchylkou vylepšení nebo změnou v rozměrech.