Máslo se roztékalo všemi směry po ruském stole. Obměkčeni jeho viskózní podstatou začali jsme si pohrávat s fonetickými asociacemi, které v praxi komunikace staví tlustou stěnu mezi jednotlivými jazyky.

Masló je rusky olej. Olej je fialovějící spektrum ropného původu (Ha). Máslo a olej uzavírají smlouvu o vzájemném příměří mezi kuchyní a výtvarnými prostředky. Máslo a olej jsou dvě nepříbuzná substantiva, jejichž základ tvoří natržená slovní přepážka. Ruské a české si podávají ruce, dívajíc se přitom raději do země nebo někam do neurčita. Pokrytectví taje pod náporem ledově studené upřímnosti.

Kvůli havárii průmyslové revoluce byla postavena třímístná výstava. Kvůli neexistující revoluci je třeba revoltovat po vzoru jistých definic umění, jak už tomu tak bývá, a jak se tomu jen neradi vyhýbáme a říkáme, že mnohost je spíše otázkou intuice.

Máslo a lež. Totiž barvy a tvary. A vůbec ty tlachy o průmyslu jsou opravdu negativním trnem ve vlahých korunách barevného světa. Pád koreb, jímek a kokil do propasti technologického jezera je natolik romantickou představou, že je lépe ji raději zaplašit něčím skutečnějším. Špína je nepraktická, to je jasné i mýmu otci, kterej je často zamazanej od vyježděnýho oleje.

Otec se nikdy nepřipravuje k práci na nějakém svém díle. Prostě a jednoduše vstoupí do garáže a rozjede mašiny na plné obrátky. Chvíli točí na soustruhu, pak zasedne na nízký umělohmotný bobek, zaklopí svařovací helmici a už to jiskří, až se zdá, jakoby se mu kouřilo z hlavy.

Máslo a sádlo. Čechy a Morava. Slezko je řepka, ale spatřit tento nepatrný rozdíl je možné jen v letních měsících, kdy je řepkový puch nejvíce na obtíž.

Otec

Otec se nikdy nepřipravuje k práci na svém příštím díle. S výjimkou shánění materiálu a součástek. Nikdy ovšem neprojektuje a nekreslí své představy. Nápad pouze převaluje několik dní či týdnů v hlavě. Až má potřebné součástky připraveny, prostě a jednoduše vstoupí do garáže a rozjede mašiny na plné obrátky, což ostatně provádí každý den v roce. Chvíli točí na soustruhu, pak zasedne na nízký umělohmotný bobek, zaklopí svařovací helmici a už to jiskří, až se zdá, jakoby se mu kouřilo z hlavy. V černém sklíčku se odráží osté světlo do běla a po okrajích do oranžově žluta rozpáleného spoje. Právě dokončuje sklápěcí rameno nového štípače dřeva.

Dílna se plní štiplavým zápachem spalovaného kovu, prostor se zahaluje bílým oblakem dusivého kouře. Otec trpělivě postupuje bez přerušení.

Na začátku jsem použil slova Dílo. Inu otec svou práci takto pompézně a nadneseně nenazývá a navíc to ani není onen typ domácího kutila vyrábějícího vratké zlepšováky a chatrné dostavby vlastního obydlí či dokonce na motorek pojízdnou vanu se záchodem, jak by si někdo mohl podobný příklad zručnosti snadno domýšlet. Nikoliv. Otec je vyučený profesionál, který věci dělá přímo a s maximálním efektem zužitkování a cekové výdrže stoje či čehokoli, na co sáhne. S tímto pragmatismem je spojena i skutečnost, že nic z toho, co dělá, nijak nešolichá ani nezdobí. Snad jen kromě jednobarevných syntetických nátěrů některých částí přístojů, a to opět a zcela důvodně proto, aby vystaveny povětrnostním podmínkám tyto produkty nekorodovaly či jinak nechřadl jejich těžký železný stav. Takto se tedy odehrává den za dnem a otec v ležérním tempu tu a tam něco sestrojí, aby šla práce od ruky. Někdy se dostavuje dokonce pocit, že tu práci dělá z jakéhosi zaujetí pro motorem, písty a válci poháněné objekty. Ostatně od mládí byl jeho koníčkem motorismus a hlavně motocyklová jízda po zadním kole.

Syn

A vůbec ona celá ta historie materiálu a jeho exploatace je natolik poutavá, že se jí chytil za chvost mladší ze dvou jeho synů, ač ten starší šel v jeho šlépějích doslova a do písmene jako stojní inženýr, i přesto, že otec vysokou nemá a inženýřem není. A že ten mladší byl všeuměl jen ne zručný strojů znalec a obráběč, ale zkrátka mastičkář všemi barvami mazaný, se štětci, štětkami, chytrými nápady v rukou i v hlavách, požádal otce o poskytování některých jemu vlastních materiálů, z nichž by také on, jeho syn, mohl vyrábět své řady věcí. Ač neměl nikdy co do činění se struskou nebo překlápěním obsahu kokily v jakékoliv ocelárně nebo slévárně, zpovzdálí jej fascinovaly ty gigantické výrobní prostředky zpasované k posuvným, mechnickým a kvantum zajišťujícím účelům a pohybům. Jeho otec byl jakýmsi drobným příkladem rozdrolené průmyslové revoluce, jejížto částečky byly adoptovány jednotlivci v podobě těžkých kovů a jejich zpracování, elektrického pohonu a dalšími, dnes již více než samozřejmými, ba dokonce vyžilými fenomény spojenými s manuálním přikládáním ruky k dílu.

Syn svého otce se chytal spíše odpadních zbytků užitečné práce, bral si po hrstech železného prachu, který mu otec osušil v benzínové lázni a přistoupil opět k hranicím plochy, aby se s ní, nad plochou stojící, také řádně poměřil. Po vrstvách sypal železné drenáže na lepidlem zalitá údolí bílého lnu, jejichž vyprahlost podtrhovaly jen tu a tam do nízké výšky čnící a zatvrdlé chloupky malířské tkaniny. 

Barvy laky

A tak se prohluboval i vztah k věcem zcela všedním, jichž byl od raného věku svědkem, a tudíž jej fascinoval čím dál tím více fakt, že mu tato všednost nikdy zcela nezabředla do šedého bahna stereotypu. Hlavou mu tekly proudy vzájemně odlišných hmot, místa ledabylého uspořádání, jakýchsi náhodných hromad, ale i řady. Tedy řady zboží vyrovnané ve vysokých regálech v odddělení Barvy Laky. Plechovky se blyštěly v oslnivém světle halogenů, stojany se vzorníky se třpytily barevnými spektry ubíhajícími z každého výchozího odstínu do pastelově měkkých světlých tónů, umělohmotná vůně plastových barelů se vpíjela do vystaveného nářadí, štětců několika velikostí, jako hedvábí neposedných malířských fólií, plechově lesklých špachtlí, pistolí akrylátového tmelu, vroubkovaných násad a chlupatých nebo pěnových válečků, a to vše řazeno na sebe a vedle sebe v rytmických řadách, které jej poutaly svou novostí každé další a jiné série. Byla to dosud panensky nedotčená práce. Byl to ideál podobný snu o krásné čisté a tvořivé činnosti s vypětím fyzických sil a účelem té práce by mohla být prostě a jen pouhá radost použít to vše a stát se umělcem sám pro sebe v bílé a neobýváné místnosti. Procházel jsem se tedy mezi těmi věžemi nakupených produktů určených výhradně k řemeslnickým pracovním postupům a k bezbřehé šikovnosti a potichu osnoval svůj plán uzmout tuto zdánlivě nedotknutelnou realitu a dát ji nově žít. Byla zde přítomna trvanlivost jako u každé spotřební hodnoty, již dáváme věcem na trhu. Civilnost se nade mnou skláněla jako velká matka nad malým tvorečkem. Mezi regály a stojany s malířským zbožím se tu a tam mihl duch Arthura Danta. Medúzovité plástve jeho teorií usedaly na ta průmyslová kvanta a opakující se symboly předmětů, konečky prstů přilípaly značky se slovem Umění na sériové celky piksel, barelů, do igelitu zalizovaných válečků. Takto jsem v těch prostorách setrval ještě několik hodin až do chvíle, kdy jsem začal být zaměstnancům v obchodě nápadný, tím, že nic nedávám do svého košíku a nepřistupuji k pokladnám, tudíž jsem se raději a chvatně odebral k východu a zmizel mezi zaparkovanými auty.