(vyloučené poznámky k "Přisvojení")

Nápodoba, vycházeje z Winckelmannova příkladu, je tím, co bychom z dnešní perspektivy dějin umění mohli nazývat přisvojením. Avšak v časové linii proměny nápodoby v přisvojení mezi nimi panuje značný rozdíl funkcí a pravidel vůči společenským a kulturním obratům. Zatímco nápodobu klademe do uměleckých děl před průmyslovou revolucí, přisvojení se zdá být doslova zárodečným produktem průmyslové a sériální výroby, strojovými mechanismy nastartované civilizace. Ta nám pak přináší umělecké dílo analyzující změny optického a emocionálního napodobování v impresionismu a ve svědectví kosmopolitních a orientalismem ovlivněných formách postimpresionistů. Následná překlápění a vynálézání předavantgardních vizuálních soustav, -ismů, byla ve svém základě prací na tomtéž: poznáním společenských změn postavit umění do oslavné role vůči poznání přírody a současně se jím kriticky vymezit vůči buržoazní a měšťanské společnosti. Nebo v případě kubismu příklon k animalitě společností tehdy stále ještě dostatečně exotickým, aby pak mohly především v evropském kontextu způsobit náležité rozepře a znejistění. Není od věci zde říci, že před vznikem dadaismu a surrealismu je nápodoba stále ještě převažujícím klíčem k otevření do té doby zapečetěných schránek nových koncepcí obrazu a zobrazení předmětné reality a umělecké dílo obecně je metodou nápodoby taktéž dekonstruováno ve své vnitřní struktuře. Zejména to platí pro díla kubistická u Pabla Picassa a Georgese Braquea. Výchozí je vždy model reality či uměleckého díla, založený na vztahu trojrozměrného celku vůči dvojímu rozměru plošného zobrazení.

            

 

*Fascinace je pohyb mysli způsobený výchozím zdrojem, původem věci. Fascinován je ten subjekt, který je silně ovlivněn, ale současně i schopen produkovat činy opět fascinující díky možnosti hnutí a ananlýze myšlenek vetknutých do původní podoby věcí.

*Zahleděnost je typická skutečností jediného přesunu, a sice od půdodní věci zájmu k věci vlastní, v níž tento stav hypnotismu panuje i nadále a nikam se neposouvá, zůstává jen zahleděnost subjektu na sebe sama, na věc svého zájmu. Tato věc zájmu je v zásadě jen reprodukována.

Gilles Deleuze: Foucault
Gilles Deleuze: Nietzsche a filosofie
Friedrich Nietzsche: Ecce Homo
Ralph Waldo Emerson. Essays
Walter Benjamin: Vybrané spisy I. a II. 
Slavoj Žižek: Násilí
Slavoj Žižek: Jednou jako tragédie, podruhé jako fraška
Girgio Agamben: Homo sacer
Gilles Deleuze: Logika smyslu
Raul Brandao: Humús (port.)
R.D.Laing: The Devided Self
Boris Groys: Art power
Platón: Dialogy o kráse
Friedrich Nietzsche: Der Wille zur Macht

Jan Lukavec: Zneklidňující svět zrcadel, Malvern, Praha 2010, 279 s.

 Georges Perec: Život-návod k použití

Hannah Arendt: Vita activa

Julio Cortázar: Queremos tanto a Glenda, Garamond

Jorge Luis Borges: Ficciones

Juan Marsé: Últimas tardes con Tereza 

Juan Marsé: Kaligrafie snů

Jorge de Sena: O Físico prodigioso

Henry David Thoreau: Walden, or Life in the Woods

Henry David Thoreau: Civil Disobedience

Claude Simon: Příběh
 
Georges Didi Huberman: Před časem

Stefan Zweig: Die Welt von Gestern

Thomas Mann: Der Tod in Venedig

Norština (nejen) pro samouky
Maďarština (nejen) pro samouky
Španělština (nejen) pro samouky
Italština (nejen) pro samouky
Francouzština (nejen)pro samouky
Přehled německé gramatiky
Idiomatické vazby Španělsko české

Objekt lidské bytosti versus objekt lidských rozměrů

Radim Langer

Jiří Kovanda proti zbytku světa, Dům fotografie GHMP

Po nedávné retrospektivní výstavě Jiřího Kovandy v Domě umění v Brně nyní máme možnost vidět poněkud sofistikovanější způsob, kterým lze jeho výtvarnou tvorbu kriticky zhodnotit. Dům fotografie Galerie hlavního města Prahy je v pořadí již sedmou světovou destinací pro putovní výstavu s heroickým názvem Jiří Kovanda proti zbytku světa.

Dvojice francouzských kurátorů François Piron a Guillaume Désanges prezentuje étos Kovandovy práce ve dvoudílném řešení instalace. Její první část ukazuje již notoricky známé fotodokumentace Kovandových akcí ze sedmdesátých let. Avšak každou fotografii doplňuje skrumáž příkladů, rovněž fotografických dokumentací, jiných umělců, kteří v přibližně stejném časovém rozmezí realizovali svá díla na bázi příbuzné Kovandovým performancím. Druhá část výstavy ukazuje posuny v umělcově přemýšlení směrem k současnosti. Z někdejších akcí a jejich prchavých součástí se zde stávají znovuvzkříšené objekty a také původní dokumentaci Jiří Kovanda recykluje a sestavuje do nových koláží.

Název výstavy trefně vyjadřuje ambivalentní povahu Kovandovy neohrožené tvorby, jak je na ni v rámci mezinárodních souvislostí pohlíženo. Instalace zcela věcně zachycuje skutečnost, že Jiří Kovanda se v sedmdesátých letech zabýval formou uměleckého vyjádření, kterou v různých částech zeměkoule rozvíjela řada dalších soudobých umělců. Rozdíl byl dán především jejich jednotlivými kontexty, v nichž vzájemně podobná gesta dosahovala odlišné radikality. Jiřího Kovandu vždy zajímal jednotlivec, jeho osobní a psychologické aspekty uvnitř společenské interakce, více nežli primárně kritický postoj. Tyto znaky si jeho tvorba uchovává i nadále a umělec navíc odhodlaně znovuotevírá její zdánlivě již zapečetěné detaily. V těchto přesunech uvnitř vlastní tvorby je Kovandova citlivost pozoruhodná značným odstupem od jakékoliv rozněžnělosti nebo dokonce od sentimentality. Opakuje, aniž by se opakoval.

Na druhé straně zde trvá umělcova fyzická bytost, jež doslova hýbá věcmi reálného života, aniž by za sebou vláčela klišé o jeho spojení s uměním. Ovšem stále pravidelněji se můžeme na Kovandových výstavách setkat s institucionální estetizací všednosti a nenápadnosti.  Dříve přímočaře uplatňovaný význam těchto slov se v jeho práci objevuje s bohorovnou samozřejmostí, ačkoliv z dnešního hlediska to nelze brát jako nezbytně uštěpačnou výtku. Protože možná i tímto je Jiří Kovanda napřed vůči mnohým mladším umělcům, kteří si pohrávají se zmíněnými znaky daleko lehkovážněji.  Kovanda neúnavně mění prostý řád obyčejných věcí, esteticky ho transformuje a nakonec i precizně vyčleňuje z jeho běžnosti. On sám totiž do značné míry ztělesňuje objekt lidských rozměrů a lidskou bytost zároveň.

Autor je výtvarný umělec, teoretik, spisovatel a polyglot.