Časová a chronologicky nahlížená linie umění nám dnes odhaluje potemnělé tajemství. Slova, kterých současná teorie užívá k analýze a interpretaci umění a jeho kontextuálních souvislostí, dostupují, mimo jiné i díky přílišné důvěře umění v teorii, do absolutnějších rozměrů, než si jsme možná ochotni připustit. Panuje stav, kdy dříve rozvíjený konceptuální vztah mezi teorií a uměním, sublimuje do homogenní složeniny s nejasnou hranicí jednoho vůči druhému. Přisvojení (apropriace), montáž (montage) a citaci (quotations) lze považovat za původní a výchozí pojmy veškerého umění, které jsme si v dnešním koloběhu jeho spletitých vrstev a obratů schopni představit, příklad od příkladu. Snad právě z tohoto důvodu umění postupně ztratilo onu domnělou moc utvářet nebo dokonce měnit společnost zevnitř. Pokud se vůbec někdy měl naplnit známý avantgardní sen o splynutí umění a života, pak se naplňuje zřejmě nyní, ač způsobem, který umělci i teoretikové dokáží jen stěží uznat za přijatelný, jelikož se tak děje ve strukturách mocensky a ekonomicky podmíněného systému. To, co ovlivňuje radikálním způsobem život běžné individuality dnešního člověka není šok, který mu kdysi umění muselo zasazovat, měníc tak estetickými formami formy empirické a morální, ale instituce, která uměním obaluje vše, co přijde pod její střechu. Je to spíše kouzlení z barevných par Olafura Elliasona, než nějaký konkrétní zlom a emancipace. Zlomovým se zdá být to, co jsme snad již za takové nepovažovali, a sice radikální demokratizace umění ve vztahu k divákovi i k pozici umělce, využití technologie ke grandióznějším představením v muzeích současného umění i v mezinárodních formátech výstav Bienále či Documenty. Přisvojení, montáž a citace jsou vpravdě vynálezem celkového společenského vývoje směrem k dnešku. Nemalou zásluhou je i sám vývoj automatizovaného průmyslu, tedy od mechanizace a automatizace až digitalizaci vnímání. Jsou to jakési globální nástroje univerzálního patření ke kultuře, a to ne jen ve smyslu omezujícím se na oblast vizuálních umění. Komplexními, zejména z modernismu vyextrahovanými, koncerny životního stylu nebo masová estetizace práce a manuálních nástrojů, se kultura stává součástí samospádného projektu integrace vkusu, stylu, kouzlení, konceptualizace běžného života nebo profesionalizace umění. Strategie, o nichž zde bude řeč, nejsou chápány a zkoumány pouhým historiografickým vyhmatáváním jejich konkrétních příkladů napříč souvislostmi dějin umění a kulturologických teorií. To zcela jistě nelze nemít na zřeteli a nelze také tuto povinnost opomíjet. Avšak utkvělým cílem této knihy je pochopit tři strategické pojmy: přisvojení, montáž a citaci v jejich uměleckém i individualizačním kontextu současnosti, v jejich odvráceném modelu zjednodušení a zploštění funkce uměleckého díla. Jsou to pojmy, které nabyly rozhodujícího významu pro nynější utváření umělecké tvorby, výroby a poznání. Toto spění již pravidelně se opakujících, tedy lunárních strategií je součástí univerza jakékoliv tvorby, kreativity a dějinného vývoje věcí, obrazů a odkazů, jejichž jednotné tělo se rozkládá k pomyslnému horizontu budoucnosti. Ten, příznačně rozostřený a neukončený, se plní kvanty momentů, forem, obratů a kontextů, spektakularitou i skromností minulého v mnohosti přítomného. Tento horizont událostí, vztažen k metaforice představy černých děr, čili k rétorice teoretické fyziky, je svažujícím se okrajem vstupu do pomyslného trychtýře černé díry. Je to místo extenze hmoty, natahující se až k bodu roztržení a zmizení. Co se však s hmotou skutečně může stát za horizontem událostí je naprosto nejisté. Jednou z hypotéz může být i cesta časem na zcela nechtěná časoprostorová místa, jiným je návrat z téže černé díry, s přijetím faktu, že nic již nebude a nemůže jako předtím, v minulosti, tedy obojí znamená pozitivní frustraci. To, co jsme v lunárních strategiích schopni vidět nyní je především ono časové natažení, prověšená dějinnost kultury omezující se na svoji trojitou podobu: přisvojení, montáž a citaci.