Vladimír Houdek: Kanoucí šíře, Galerie Plato, Ostrava
(15.7.-31.8. 2014)
Tekoucí sentiment
V objektu bývalého plynojemu, který se nachází v areálu
impozantních kulis ostravských Vítkovic, uspořádala během léta tamější Galerie
Plato výstavu malíři Vladimíru Houdkovi. Ten je momentálně považován za
nejvýraznějšího představitele malířského média mladé generace českého umění. Po
zhlédnutí této výstavy se však dostavuje otázka a naléhavá pachuť, zda
vychvalovaný potenciál Houdkovy tvorby není už jen tonutím v iluzích o
poezii a avantgardě, jejichž skutečným resultátem jsou nakonec nechutně sladký
sentiment a plytké abstrahování .
Před jistou dobou byla Vladimíru Houdkovi udělena dvě ocenění:
Cena kritiky za mladou malbu a o něco později Cena Jindřicha Chalupeckého pro
umělce do třiceti pěti let. Jeho malířská koncepce na druhé jmenované výstavě
měla ambici vnést do současné české malby více nežli jen sdělování nesdělitelných
emocí nebo naopak vyschlý úžlab konceptuálního instrumentu. Přičemž tuto
relevantní skutečnost nezakalily ani konzervativní hlasy v kulturních
rubrikách, které zaznívaly nakrásně přihlouplými slogany typu: „malba není passé“ nebo „do českého umění stiženého konceptualismem
se opět vrací tradiční médium“. Avšak každá „velká nádhera“ povadne
s příchodem opilého úsvitu. Zcela příkře řečeno: tvorba Vladimíra Houdka
jakoby začala odpovídat citovaným klišé, kterými se také nevyhnutelně stává.
Malba Vladimíra Houdka prodělala
několik fází. Jedna série se vždy zhoupne do další, zmizí předešlý prvek, aby
jej nahradil jiný vizuální znak. Mění se úsečka barevné škály i kompoziční
koncept. Barevná pasta, s níž Houdek nikdy nešetří, je zapracovávána do plochy
nebo seškrábána ve prospěch „lepší vrstvy“.
Centrálním motivem je kruh. Houdek jej variuje již od počátku své
tvorby. Motiv kruhu se dříve a ještě ne
zcela zřetelně ukrýval v zrcadlivých expresivních kompozicích. Později se
objevuje jeho detail nebo aura okolo figury, v anti-figurálních sériích
geometrický obrazec přesouvá na místo hlavního konstrukčního prvku obrazové výstavby.
Uplatňuje metodu kombinující rozměrnou koláž s malbou. Maluje urputně,
vytrvale, téměř posedle množí uhlazeně zpracované plochy. Jakoby chtěl každou
sérii vždy pečlivě uzavřít, vyčistit, vybrat z ní to nejlepší.
Je taktéž autorem literárním.
Poezii lze v Houdkových obrazech vnímat jako ty kapky a fleky, které
prosakují na rubové straně plátna. Nejenže cosi z poezie čte, ale rovněž
se sám poezie dopouští. Není nic nevšedního vidět výtvarného umělce
s jednou literární berličkou v ruce. Poprvé své verše uvedl
v souvislost s malbou během propagačních příprav Ceny Jindřicha
Chalupeckého. V Galerii Plato se v instalaci výstavy nacházel na bílé
amboně položený jeden český a anglický výtisk Houdkova údajného libreta „Kanoucí
šíře“. Divák byl vtažen do jakési patetické atmosféry, kdy vestoje čte
literární skladbu a zároveň nahlíží panorama výstavy. Za sloupem probleskovala
projekce filmu doprovázeného „atonální“ hudbou rakouského modernistického
skladatele a malíře Arnolda Schoenberga .
Malíř Vladimír Houdek je značka budovaná pod vlajkou pražské
Galerie Polansky. Ta reprezentuje malířovo jméno v užším rámci západního
trhu s uměním a současně je mu i produkčním pomocníkem v jeho práci.
Polansky a Pražský komorní balet společně realizovali zmíněný film podle Houdkovy
poetické skladby, která k němu posloužila jako scénář. Film kombinuje
taneční pohyb, umělcem navrženou scénu, Schoenbergovu vypůjčenou skladbu a je
součástí ostravské výstavy. Nyní, když máme možnost vidět Houdkovu tvorbu
v zářivém světle velkých institucí, lze si všimnout již jen jednoho směru,
jímž se ubírá. V sérii (kanoucí šíře) předvádí Vladimír Houdek další
kreace a varianty kruhu, který rotuje, překlápí se, je traktován do vějíře, množen
do ilustrovaných galaxií. Jinými slovy jde o opakování předešlých kompozic
s mírnými posuny v barevné škále. Elementární geometrické znaky jsou
zpracovány natolik úhlednými valéry, že by jimi ukonejšil i postraší dámu,
která se přišla na vernisáž pouze občerstvit. Snad právě pro tu sdělnou a šťavnatou
formu je řediteli, galeristy a populistickými novináři Vladimír Houdek častován
samými superlativy.
Bohužel se domnívám, že se jedná o jeden z dalších
fatálních omylů v poušti světa umění. To, co tolik vábí nejednoho diváka k
Houdkovým obrazům, exaltovanému filmu a nepodařené literatuře jsou otevřené brány
zdánlivé niternosti a emancipované abstrakce. Je velmi módní záležitostí užívat
avantgardního slovníku. Také je nesmírně šik zapojit do výtvarného výstupu film
nebo tanec. (V nejužším kontextu Houdkovy tvorby se formami tance a
performativní choreografie zabývá například německá malířka Silke Otto Knapp
nebo česká umělkyně Eva Koťátková). Tato prostupnost několika forem, například
koláže, malby a kresby s tancem, performancí nebo filmem, dnes není ničím
neobvyklým. Avšak jakmile se ukazuje, že k malbě je přidáván taneční pohyb
jen díky poučenému sledování trendů a tendenčních jevů v současném umění,
pak je na místě se ptát: Spočívá vůbec hodnota vizuálního umění v tendenčním
přizpůsobování se estetickým formám, nebo by jeho prioritou měla být především
radikálně zřetelná výpověď konkrétního umělce? Bez ohledu na prodejnost nebo
líbivost. Především vůči nim by měl každý odpovědný umělec, který se vědomě vztahuje
k (zde modernistické) minulosti, zaujmout nepříčetný, nepřátelský a agresivní
postoj.
Soudobý umělec je naprosto legitimován k práci
s jakýmkoliv uměním minulosti včetně jeho ideologií. Ovšem pokud se to děje
z čirého pocitu estetiky, potom zavdává důvod k podezření, že to činí
jen ze sentimentálního pocitu. Místo, aby šel „proti srsti historie“, tak ji
jen rozněžněle hladí a prezentuje nezměněný povrch, který nekriticky opisuje.
Namísto „zarytí se do masa“ pokouší se vzkřísit něco, čemu dnes už budou
všichni rozumět. Geometrická redukce pohybu, rytmus a patetická, zobrazivá
choreografie mají pouze účinek odstrašujícího neporozumění výpovědím a
předmětům, které nám z avantgardního údobí zůstaly. Z jejich forem se
v Houdkově případě stala jen další komoditní vábnička. „Perlou“
v instalaci výstavy Vladimíra Houdka je doslovné postavení literatury do
kazatelské a nucené pozice. Dva výtisky jeho Kanoucí šíře, včetně anglického
překladu, jsou tu přichystány pro diváka, aby přes jejich ušmudlané stránky
hleděl na plejádu pastózních výlevů. Básnický obrat se tady umělci vymyká
z rukou ve chvíli, kdy zkrátka přetéká sám sebe. Až příliš zde chce být
básník a malíř v jedné osobě. Demonstruje se tu naprostá nespojitost
básnického snažení s malířstvím, které jistě upřímně, ale nevěrohodně a
podlézavě reprezentuje intelektuální formalismus.
Autor článku: Radim Langer
_____________________________________________________________________________
