Jak již bylo řečeno

Jak již bylo řečeno níže, avšak v jiné souvislosti: já, Radim Langer, sedím v jedné z mála internetových kaváren, které v naší zmatené a monotónní matici Praze zbývají, přemýšlím a píšu. Nutno říci, že je to jedna z těch hezčích, nekuřáckých, o to více však sterilnějších variant placeného času před počítačem. A ano vskutku přemýšlím a píšu. A ano vskutku a často přemýšlím a píšu (a kdyby jenom to) o zániku. Možná se tento můj rozmar děje přeci jen proto, že se opravdu neustále pohybuji na samém okraji společenského těla, jak to trefně vyjádřil jeden můj kolega, kamarád, umělec a deviant kultury Marek Meduna (přičemž onen text byl společný). Že přemýšlet a často o zániku je jediným dostupným řešením té mnohosti všeho a nedostatku ničeho, kterých se nám tak velkoryse dostává. Nám, samozřejmě neznamená všem. Jsou zde i tací, jimž se dostává absolutně všeho, a nepotřebují přemýšlet o takovýchto hloupostech, které věčně nepřicházejí. A jsou zde i tací, jimž se dostává jen krabicového vína či pančovaných lihovin, a přece jim chybí vše, nač by chtěli pomyslet, ale raději nad tím nepřemýšlí ve své nevysychající sklenici. Inu já jsem z té první kategorie. Tedy z té předprvní. Z té deviantské a kulturní současně. A jak jinde a trefně vyjádřil můj kolega, kamarád, umělec a deviant kultury Marek Meduna (přičemž onen text byl naším společným textem), že jsem jedním z těch flagelantů alibismu, jejichž skromnost roste neúměrně s jejich hřebínkem. Píšu tedy za recepčním stolem v té vypucované špeluňce, kde neustále zaznívají hlasy turistů všech barevných koutů světa včetně unyle zelené České republiky, mluvím a píšu, a nejraději o zániku. Zánik je ovšem, a paradoxně, jen hromadícím se útvarem ba dokonce jeho pouhým obrazem, pokud bych to měl k něčemu přirovnat. Třeba tudle, tím myslím půl druhého roku, pořád píšu knihu s názvem Století. Netristnější na celé té věci je samotná troufalost něco psát a nebýt, jak se říká na zastávkách tramvají, hospodách, školách nebo doma u stolu, takzvaně od fochu. Pročež někdo tomu říká fušařina. Také se zdá, že to jako kniha nedává moc smysl, protože jedinou stoletostí (odpusťte mi ten přitroublý výraz) této knihy je počet napsaných textů, z nichž se celá kniha skládá. Předmluva je jako vždycky pouhá nula. Veškerá posloupnost dění, jestli se tomu tak dá vzhledem k názvu knihy říkat, je vymyšlená individualistickou zkušeností s individualismem, zpřeházená zpupností nad konvencemi, zmámená formami literatury, zasutými paranoickými stavy z přítomnosti, vrozeným smyslem pro patos, lyriku, přebujelou a mnohdy až obscénní imaginaci, zkrátka vším, co si jen člověk při troše četby, samoúčelného biflování, náhodných procházkách, špatných a dobrých náladách, setkáních či zbytečných půtkách nebo při zcela prostém žití může vymyslet a napsat to. Nu a tato kniha na vás bude určitě již brzy, jak mi to sama prozradila, koukat z knihkupeckých regálů a vy budete stát před velikým otazníkem, zda je zrovna toto výhodná koupě, zda nesáhnout mnohem spíše třeba po zbrusu novém Umbertu Ecovi, Michalu Viewegovi nebo třeba nějaké perspektivní socilogické nebo jiným příjemným způsobem vědecké studii anebo mnohem raději po novelizovaném občanském zákoníku či zákoníku práce vzhledem k naší těžké době. Sedím tedy v práci a píšu, čas utíká a mezi naplňující se cifrou odseděné gáže sleduji filmovou produkci různé kvality, automaticky či koncentrovaně kreslím a naslouchám hučení lednice. Píšu a přemýšlím. 

Nuda v ostrém světle zářivek internetové kavárny

Tisková zpráva

Lenka Klodová: Abeceda, etc.galerie 12/4-5/5

A-Anotace: "Hledání konvenčně definované alfabetické vztahové přímky ve vícerozměrovém prostoru mezilidských kontaktů". Zdravím Lenka

B-Bytostná umělkyně. Neméně však lidská bytost.

C-Citlivost filmu nerozhoduje. Fotografie jsou digitální.

D-Domluva předchází aktu focení. Obraz dva v jednom.

E-Ekvilibristika jazyka v obraze.

F-Fotografie je bezbřehým okem. Kouká na nás a my na ni. Skoro to vypadá, že nevíme, kam máme koukat, protože nevidíme její oči.

G-Gramatiku lze použít jako nástroj k opravování umění v jeho důslednosti. Občas už je ovšem přiliš pozdě.

H-Hlas:Vztahy lidské příliš mezilidské.

CH-Chyby jsou v umění přípustné, ale nejsou odpustitelné. (Bouřlivý smích by mohl působit nepatřičně) Chybí! Některá písmena chybí!

I-Inu umění.

J-Je důležitější počet fotogtafií nebo předem vymezený počet písmen? Kdo jsou ti lidé?

Jezdila napříč Českou republikou, až ji neposednost náhody těchto tváří přivedla do polské nížiny.

K-Klaunská dvojice by mohla křivit přílišnou jednoduchost. Přezdívky jsou falešnými jmény demaskovaného páru. Jenže nakonec tady také nejsou a koncept je opět děravou odrůdou výtvarného umění. Jeho otvory hledíme do bílé zdi.

L-Lenka Klodová je českou postmoderní umělkyní. Její tvorba má blízko k  feministickým tendencím, jejichž americké koráby nakonec přirazily i k evropským břehům za klidného šumění ocasní ploutve mořské panny.

M-Mořská panna v samoobsluze je starší performancí Lenky Klodové.

N-Následnost je dána notoricky vštěpovaným řádem srozumitelnosti.

O-Od písmen vedou odrážky. Každá pomlka je zaplnitelná. Jméno bez počátku je zaplněným tichem obsahu.

P-Projekt je zpravidla ohraničeným útvarem. Jeho parametry jsou dány pohybem v jistotě. Příběh projektu začíná paradoxním ukončením jeho podoby. Hranice jsou vymezeny.

Q-Quido tu není. Nebo je?

R-Radim Langer podlehl abecednímu pořadí a chňapl po hozené rukavici prázdných řádků za písmeny.  

S-Slova jen tak tak stačila.

T-Téma zná své publikum. Tisková zpráva obkresluje kontury výstavy.

U-Umění se občas tváří jako něco jiného než umění. Jako pohled, který na nás, jeho diváky, odkudsi pokradmu civí, aniž bychom to tušili.  

V-Výstava je médium, v němž lze řadit nebo naopak cokoliv zpřeházet. Výstava je přístupná všem bez rozdílu národnosti, věku či barvy pleti, včetně malých ratolestí. Věnování odhaluje pravdu konkrétních jmen.

W-Walter B.: Jméno, znak a znamení

X-Xerox

Y-Ypsilon je cesta, která se uprostřed štěpí do dvou opačných stran.

Z-Zlomovým okamžikem budou jednotlivá mínění. Zaměnitelnost je skutečná.

Radim Langer

Kterak Radim Langer a Marek Meduna bembergovali o Bergu


Umění pochází od slova umět (Beran, Rittstein), to je jasné i těm největším břídilům (Baladrán).

Umění, umělé (Hlavina), umělost, umělák. Lidská opice vytváří stínový svět (Ther), který jí nepřináší nic
krom sebe sama (Mančuška).

Umění je rozprostírající se strukturou. Její hranice jsou dány ideály na obzoru. Tato základní rovnost je však dělena jednotlivými hierarchickými perspektivami. Ani rétorický obrat takzvané asynchronicity (Havránek) nezměnil nespravedlivou nerovnost, která nabyla během dějin umění zhoubných rozměrů. 

Umění je hádanka (Šerých), která má pouze potenciálního luštitele. V tajence se totiž skrývá další hádanka (Šerých). Řetězec nemá konce. Transcendence (Malich). A tak to také má být, vždy podotkne mrtvý duch západního umění. Zánik nepřijde, každý den může být posledním a umělcův bič (Jiří Georg Dokoupil) stále dopadá na lněná plátna jeho kupců.

Umění nelze korunovat na jednom trůně. Nejspolehlivěji funguje za troubení demise (Miler, Štembera, Mlčoch). Odstoupení umění je pravou chvílí, kdy nepozorovaně přichází. Kdy se vkrádá do úst nečekaných situací, kdy se nestaví na odiv (Mainer). Kdy je umění, protože jím není. Základní obratností umělce je dialektika. Ideálem umělce je Janus (Skrepl) kombinovaný s Two-facem (Šedá).

Umění je vždy ideologické (Kovanda). Jakékoliv umění. Umění hází perly myšlenek na tupé ksichty v zrcadle světa (David). Umění to je zbytečnost sama, přesně ta zbytečnost, která se pyšně domnívá, že mění celou společnost (Sterec),
že ji buduje a boří zároveň. Přesně to je ráj, ve kterém se nachází každý umělec za svého života: zajištěná i vetchá instituce zbytečných i nezbytných svobod. 

Umění sedá na lep minulosti (Lang). My, dnešní lidé jsme mnohem spíše lidmi včerejška, než zítřka. Výstavní exempláře člověka chodí do kruhu podél mříží Mondrianovy klece (Černický). ZOO světa umění, pavilony význačných modernistů. Informace přestaly být stimulantem odvahy, vystavěly jsme z nich barikádu před nejistým. Jak se hromadí materiál, rozšiřující se hromada postupně zasypává celou ulici. Ve společnosti stárnoucích i mladí myslí na stáří (Houdek).

Umění je vždy ideologické. Ano, opakujeme se, aby více vynikla neideologičnost výše položeného sdělení. Tento výrok je pravdivý za všech existujících okolností (Nálevka). Umění je ideologií bez zásadních voleb, výstavy jsou pouze technická řešení. Umělci praktikují Mondriana, Picassa, Maleviče (Artamonov a Klyuykov) a další výstředníky. Hrají stolní hry s danými pravidly. Čára je čárou a rozhodně ne žádným čarováním (Šimera). Koláž je rozstříhaným papírem
 a ne předzvěstí nového světa. Obdivujeme Aleistera Crowleyho, neboť víme, že mu šlo především o sex (Brody).

Umění si plive do vlastní tváře (Mlčoch) a naloženo v příjemné finanční lázni odpočívá už pátým rokem světové krize. Něco se však mění a umělecké školy chrlí jednoho absoloventa za druhým. Jsme také jedni z nich. Jeden lidský (český) umělec kopíruje jeden obraz ze složky do druhé. Hledí si svého a snaží se, aby se mu jednotlivé, odněkud stažené, JPGy nepomíchaly. Granty negranty (Reality), gaučáky (Bolf) a strašáci, nula plus nula, mzdy (Stejskalová) a odměny. Prý se tam prali za nás, prý se snaží zastupovat naše zájmy. Umělci nevěřte umělcům, ti nepotřebují argumentovat (Lauda). Udržují umění v provozu. My jsme oni.

Umění to jsou především výstavy, expozice velkých jazyků minulosti, co se sotva vejdou do úst. Výstavní panely hostí rozpálené silnice vedoucí odněkud někam. Kurátorské texty jsou psané ve smyslu mnohonásobné expozice (Jeřábková). Takto již nelze smýšlet: ve velikášství (Rafani) a drzých předpovědích je malost a ničemnost. Nejsme celkem, nýbrž jeho iluzí. Ve skutečnosti nás ovládá démon individuace, jsme zabedněni v touze po výjimečnosti. To, co zbývá, (Ševčíkovi) jsou falešné výstavy (Vaňous) a nikam nevedoucí půtky (David). Z ochozu galerie shlížíme na zbytečnost našich mizerných existencí. A slova, která měla podat pomocnou ruku, ta zradila (Skála).

Umění, jakou vůni a jakou chuť má to slovo. Jmenuji se Radim a mně říkají Marek. Stojíme po kolena v místnosti tvaru křivého L, asi protože umění je přece vždy láska. Když miluješ, neřešíš, jednáš přímo a srdcem (Písařík). Jednu nedáváme a dvě nevydržíte. Esencí hiphopu je chvástání. Naše flow však koktá, naše slova se brodí špínou a smradem podél rušné dálnice, naše obrazy jsou vždy zapomenutelné. Lyrik nebo prozaik? Idealista nebo realista? Otázka je vadou řeči (Ztohoven). Slova, volně pospojované asociace, ale nikdy, opravdu nikdy argumentace, takže to vypadá na lyriku. Pořád dokola. Znovu a opět. V obsesích jsou ukryty zbytky pravdy (Skrepl). Žádné metafory, žádné štráfy, jako když se Princ přejmenoval na „symbol“ (Kaláb). Čistá rétorika (P.O.L.E.). Flagelanti alibismu.