Thomas Pynchon. Thomas Pynchon??

(vyřazené poznámky k nikdy nenapsané knize)

Údiv a nové (jiné vášně duše)

V předmluvě k českému vydání Vášní duše píše jejich překladatel Ondřej Švec k Descartesově pojetí emocionality například toto: „…povaha jednotlivých emocí není podána prostřednictvím jejich esenciálního určení, ale pomocí systému vztahů a opozic v rámci celého pole lidské afektivity: tím se otevírá cesta pro pochopení nestálosti a variability emocionálního prožívání, jehož rozmanitost je v empirickém zkoumání principiálně nevyčerpatelná.“

A dále se v předmluvě uvádí: „ Přirozenou funkcí všech lidských afektů je tedy zajištění jednoty mezi duševním chtěním, tělesnou reakcí a vlastním cílem našeho afektivně motivovaného jednání: naše nohy již utíkají a afekt strachu přitom způsobuje, že naše duše tento cíl, tj. útěk do bezpečí, považuje za svůj vlastní. Emoce je tak zároveň motivací neboli stimulací, díky níž duše pociťuje nezbytnost okamžité reakce.“ 

Mezi badatelem a umělcem

Látka empirismu a látka psychiatrie jsou tedy v kulturologickém kontextu více esencemi metody nežli striktním filosofickým nástrojem k obsáhnutí obecnosti pojmů. Používám jejich slovní megalomanie právě proto, že slova jako nové, věc, subjektivita, individualita,skupina, paradox, odpor, chaos, hibernace nebo hybris jsou náhlíženy ideově a ideologicky vůči miniatuře umění i k obšírnosti lidské afektivity. Jejich užití není tedy pojmové jako je spíše zaujaté vůči jejich současnému životu v kultuře.   

Víme, že existují oblasti vědění, kterými se lze zabývat s předem danou uzavřeností jejich existence. Mám na mysli ty obory i společnosti, které jsou již mrtvé. Například mezi mrtvými jazyky je to latina nebo starořečtina stejně jako jsou mrtvými například společnosti starověku a středověku. Ti, kteří jsou dnešními odborníky na tyto a mnohé další uzavřené celky poznání mají před sebou něco, co lze podrobně zkoumat, protože v takových oblastech, společnostech i jejich oborech vědění již není žádný pohyb, který by toto nehybné poznání znemožňoval; snad až na materiální vyžívání a mizení v případě dochovaných ruin, kde však existuje záchranářství v podobě archeologie.

Cílem tohoto textu tedy není a nemůže být zkoumání a ohledávání něčeho hotového nebo nějak ukončeného. K tomu se jako autor musím doznat hned nyní a přenechat příslušnou vědeckost těm, kterým jistě přísluší mnohem pádněji. Naopak: tento text se vyjadřuje ke stále neuzavřenému pohybu věcí a myšlení. Stejně jako je vášní autora tohoto textu poznávání několika cizích jazyků, které současnost taktéž neuzavřela a stále v ní aktivně existují, protože je nemožné se je absolutně naučit v jejich probíhající proměnlivosti, přibývání výrazů, slov i jejich obsahových variací. Cílem tohoto textu tudíž není naučit se, co nové a věc jsou nazpaměť a rozvíjet pak tuto paměť do nových poznatků. Cílem toho textu je nalézání poznatků o novém a věci v dějinném i myšlenkovém prostředí z hlediska pohybu žité současnosti. Cílem je zhotovit (nebo dokonce prožít) text, který chce nově chytit hýbající se věc pod dvojitým krkem. Tato zdánlivě polemická smyčka se týká obecně pojmu společnosti, a méně obecně problémů kultury a umění a ještě konkrétněji pátrá po možnosti empatického vhledu do individua uprostřed pozorovaného pohybu změn, jimž je vystavena jeho vnější i vnitřní konstituce.

Metoda se, i díky filozofickým zdrojům, ze kterých se zde vychází, zakládá nejprve na empirii, včetně zakoušení vlastních potenciálních omylů vedených zrádným rozumem. Výsledkem by však mělo být něco čistého, oproštěného od variací. Cílem je tedy rozvinutí obecného pojmu Nového a věci až k hranici odstupu a náhledu na ně uvnitř současnosti, která oba tyto pojmy neustále nahmatává, ale ještě je neumí jasně definovat za chodu. Důležitým výchozím tvrzením je, že nové a věc jsou nyní pojmy denními, neustále nově příchozími. Proto je na místě se jim věnovat obecně a pokusit se nalézt konkrétní pojmenování. Odkouzlený svět, jak se často říká, je prostředím, v němž nové může existovat právě díky věci, nikoliv už díky jakékoliv duchovní instanci.

V Descartových Meditacích o první filosofii se nachází stěžejní předobraz věci ještě ve významu těla, které je odděleno od mysli. Toto oddělené tělo je dáno předpokladem Boha, jako příčiny celé lidské dokonalosti, jejíž podstatou je právě mysl. Descartovo cogito předpokládá boží existenci za veškerou příčinu. Tento předpoklad je dnes nutné chápat bez Boha. Místo Boha nahradila věc o sobě. Věc-předmět, čistý prefabrikát, je tím, co dělá tělo tělem, ne tak mysl, která nejen, že musela zůstat oddělena od těla, ale navíc se rozštěpila a je tudíž schopna existovat v jiných tělech, roztroušena na mnoha místech současně.