MANIFESTA

Slovní vyhazov

Rezolutně odmítám slovo projekt. Jeho etymologický význam není ničím jiným než výmluvou pod rouškou vypočítavého smýšlení a nikoli rozmanité a opravdové tvorby. Veškerá logika uměleckého provozu funguje na nelogické systémové zatíženosti texty uměleckých individualit. Jsou sepisovány volnomyšlenkářské záměry o budoucích výstavách a realizacích místo toho, aby byly skutečně okamžitě prováděny. Vše je prostoupeno kvazi inženýrským plánováním pro galerijní blamáž. Jsou akcentována přitažlivá prolnutí uměleckého názoru se sociální sférou. V konečných důsledcích se však zvysoka kašle na jakoukoli podřízenost umění skutečným sociálním problémům. Neexistuje respekt k něčemu, jako je pracující člověk, ale spíš respekt k umělci jako výjimečné součásti sociálního spektra pracujících. To připomíná spíše umělecké sobectví než sounáležitost či přináležitost.

Odmítám posedlost. Není větší lži v umění, nežli je ta, která si bere do huby potřebu dělat umění a současně produkovat dimenze profánní estetiky. Činy protiřečí slovům.

Levá pravá seno sláma!

Materiál je nezbytný. Slovo materiál je nutné chápat v radikálním smyslu a žádném vedlejším. Materiál se má napříště stát i obsahem. Realita je materiál. Odmítám idealizovaný de-materiální svět. Jsme zavaleni materiálem. Umění jako je to mé jej chápe jako nezbytnou zpětnou vazbu na korodující svět. Umění matní pod jeho hrozbou bezpředmětnosti.

Materiál se rozplývá do částic, ze kterých nevyrůstá nic menšího než představa eternálního smyslu pomíjivých věcí. Věčnost pomíjivosti se vlévá do zahrad konejšivé existence uměleckého přežití.

Materiál budí tělo z letargie digitalizované mysli. Automatizovaná informace se mi hnusí stejně tak jako potřeba masy informovat o své momentální situaci. O svém statusu každodennosti.

Vize materiálu: nádherné probuzení do poetiky abstrakce. Nikdy ne abstrakce sentimentální, nikdy ne abstrakce jako úniku. Abstrakce je předpokládaným stavem konkrétního těla. Konkrétnost materiálu jako je železo, barevná hmota, jednoduše vtiskávaná informace o hmatatelnosti, je podstatou mé osobní abstrakce.

Vize materiálu spočívá v empirickém rozkrývání neuchopitelnosti dějin, v reálném prostoru vlastního prožitku radikální proměny. Nezbytná je pravá esence poezie. Odmítám zdobení. Odmítám povrchovost záznamu. Odmítám povrchnost zobrazování. Odmítám mýtyzaci západní osobnosti na základě cizokrajných spektáklů. Kašlu na lež.

Poezie je esencí materiálu. Poezie je prstencem planety jazyka. Poezie je úderná. Metafora stahuje dolů upnutéé kalhoty „hipsterů“ a uvolňuje svázané genitálie pop- kultury. Všechna zdobnost a zdánlivá extravagantnost je k ničemu a zaslouží si políček metafory. Trend je masová žumpa shody a souhlasu v iluzivním řádu současnosti. Poezie, kterou mám na mysli, útočí na sentimentalitu a srdceryvné hopsání za rytmu trendů. Poezie v materiálu i textu je ztělesněním mne jako dobového semena nepatřičnosti. Vědomí paradoxu vyčlenění z roztříštěnosti je napajedlem mé opozice. Poezie není žádná coura. Její cena tkví v posunu slovní struktury. Moji poezii ztělesňuje tvorba nových slov i užívání starých výrazů a symbolů nářečí. Patos baroka pokrývá hmotu „hipsterství“. Jejich směs přináší nezbytně přebíraná schémata. Poezie nemá nikomu vysvětlovat proč a jak je. Poezie existuje jako ryzí strouha jazykových splavů. Poezie je beranidlo, které má nalézt metaforickou skulinu. Roztržená nebesa nad neprodyšným světem. Ukazuje zmechanizovaný bordel světa a vyvěší na svá hrbatá záda pranýř kultury. Poezie trestá ty, kdo se proviňují proti svobodě vybočení.

MANIFESTRACE

Oproti manifestu, krom tvaru ženského rodu, oplývá snad jen tím, že je o něco naivnější. Její něžnost je metaforou elegence. Manifest však zůstává jako akcentující složka maskulinní razantnosti a úderné funkce něčeho tak ideologicky prostého jako je forma názoru, který se podobá nesmyslnému požadavku, aby kupříkladu jahody kvetly v zimničním mrazu. Manifestrace bude také zpívat písničku deklarující jednorázovým způsobem čistou subjektivitu. Ta se zakládá a vychází z varného kotle hlavy jejího autora.

1.Modernita / avantgarda jsou dnes jednou z mnoha destinací k estetickým výletům a ne už konce nebo snad revoluce. Z postojů avantgardy se stala legenda, příběh forem s fatálními či spirituálními obsahy přerodu. Bouře nad konečností uměleckých forem a vůbec verbální setřásání materiální tvorby považuji za utopický fascikl. Utopie není vyslovitelná a proveditelná utopicky. Již v ústech se utopie mění na poměrně vkusný druh artistních výkonů. Nabývá konkrétních podob přebíraných znaků. Materialismus sám zůstává faktem umělecké existence jako kódovací podložka.

Proto:

- modernistické a avantgardní formy a díla jsou podložkou mého umění, protože jejich radikální minulost je přímo úměrná nezbytné další vrstvě radikality, kterou na ni nanáším dnes. Radikalita odradikalizování. Aktualizuji radikální postoj. Tím se dostávám do zřetězení předešlých konců. Výsledkem takového procesu je nová otázka o rozpadu a rozkladu stávajícího. Nová výstavba patosu. Radikalita se tak podobá obrazu patosu, gestu nadřazenosti navzdory negaci.

2. Divadlo- pro klasickou představu divadla funguje pojem inscenace jako živé, výtvarné i herecké, interpretace v konkrétním časovém úseku. Inscenace se v mých rukou mění na statickou formu instalace. Jejím předpokladem jsou předměty, které jsou vystavovány jako obraz rozkladu nebo jako soupis hmotných zjištění. Pomíjivost už není předobrazem utopie, prohlášením ukončenosti. Pomíjivost je téma inscenace kvazi-avantgardy a lepro-modernity.

- myslíme si, že sociálními projekty, sociálním konáním v estetickém řádu, spějeme ku společnosti, a přitom se jí čím dál tím více vzdalujeme. Malující subjekt je políčkován převládající kvazi autoritou sociálního ovzduší za přežitou přináležitost ke kapitalistické buržoazii. Postmodernisté žehrají a spílají. Jsou proti. Je to zmatek. Zmatek podobný televizní show. Nespějeme ani tam ani onam. Není umělecký pokrok. Není výš nebo níž. Je tento obraz nebo tamta instalace, je ten a ten čin. A pak už jen interpretace a kritika, třídění. Mnoho slov, mnoho děl a ještě více umělců.

- rezolutně odmítám slovo projekt. Jeho etymologický význam není ničím jiným než výmluvou pod rouškou vypočítavého smýšlení a nikoli rozmanité a opravdové tvorby. Veškerá logika uměleckého provozu funguje na nelogické systémové zatíženosti texty uměleckých individualit. Jsou sepisovány volnomyšlenkářské záměry o budoucích výstavách a realizacích místo toho, aby byly skutečně okamžitě prováděny. Vše je prostoupeno nakvašeným inženýrským plánováním pro galerijní blamáž. Jsou akcentována přitažlivá prolnutí uměleckého názoru se sociální sférou. V konečných důsledcích se však zvysoka kašle na jakoukoli podřízenost umění skutečným sociálním problémům. Neexistuje respekt k něčemu, jako je pracující člověk, ale spíš respekt k umělci jako výjimečné součásti sociálního spektra pracujících. To připomíná spíše umělecké sobectví než sounáležitost s okolím. 

Levá pravá seno sláma!

3.Materiál je nezbytný. Realita je materiál. Odmítám idealizovaný demateriální svět. Jsme zavaleni materiálem. Umění jako je to mé jej chápe jako nezbytnou zpětnou vazbu na korodující svět.

Materiál se rozplývá do částitc, ze kterých nevyrůstá nic menšího než představa eternálního smyslu pomíjivých věcí. Věčnost pomíjivosti se vlévá do zahrad konejšivé existence uměleckého přežití.

Materiál budí tělo z letargie digitalizované mysli. Automatizovaná informace se mi hnusí stejně tak jako potřeba masy informovat o své momentální situaci. O svém statusu každodennosti.

Vize materiálu: nádherné probuzení do poetiky abstrakce. Konkrétnost materiálu jako je železo, barevná hmota, jednoduše vtiskáváná informace o hmatatelnosti, je podstatou mé osobní abstrakce.

Vize materiálu spočívá v empirickém rozkrývání neuchopitelnosti dějin, v reálném prostoru vlastního prožitku radikální proměny. Nezbytná je pravá esence poezie. Odmítám zdobení. Odmítám povrchovost záznamu. Odmítám povrchnost zobrazování. Odmítám mytologizaci osobnosti na základě cizokrajných spektáklů. Kašlu na lež.

4.Poezie je esencí materiálu. Poezie je úderná. Metafora stahuje směrem dolů uplé kalhoty hipsterů a uvolňuje svázané genitálie popové kultury. Všechna zdobnost a zdánlivá extravagantnost je k ničemu, pokud nemá svá opodstatnění. Je to masová žumpa shody. Poezie, kterou mám na mysli, útočí na sentimentalitu a srdceryvné hopsání za rytmu trendů. Poezie v materiálu i textu je ztělesněním mne jako dobového semena nepatřičnosti. Vědomí paradoxu vyčleněnosti uprostřed roztříštěné různosti je napajedlem mé opozice. Poezie není žádná coura. Její cena tkví v posunu slovní struktury. Moji poezii ztělesňuje tvorba nových slov, užívání starých výrazů a symbolů nářečí. Jejich směs přináší nezbytně přebíraná schémata. Poezie nemá nikomu vysvětlovat proč a jak je. Poezie existuje jako ryzí strouha jakykových splavů. Poezie nepotřebuje slova.  Poezie je úderná jako metaforická skulina jako roztržená nebesa nad neprodyšným světem. Ukazuje zmechanizovaný bordel světa a vyvěší na svá hrbatá záda pranýř kultury. Poezie trestá ty, kdo se proviňují proti svobodě roztrženého vybočení.

5. Negace a její svěží vůně. To je mé pojetí pozitivního způsobu změny. Kašlu na spokojenost. Skepse a negativita je přímo úměrná žravému vědomí intelektu. Z intelektu plyne negace nad zdánlivostí. Zdánlivost krásy, zdánlivost chytrosti, zdánlivost novosti, zdánlivost pravdivosti, zdánlivost upřímnosti, zdánlivost zdánlivosti. To vše nyní jde přes okraj útesu. To vše padá ze skály a bolestivě se tříští do ničeho na ničemné kousky v nic.

Manifestúra

Konečně je na místě říci: manifest se dnes podobá tajné masturbaci. Ta také nemá být viděna ani slyšena. A přeci je to veřejné. A přeci každý o tajných masturbacích moc dobře ví. Každý ví, že někdo občas vydráždí své pohlavní orgány až k nepříčetnosti. 

Rekapitulace je nyní to správné slovo. Rekapitulace předešlých důvodů k manifestaci své podrážděnosti. Manifestující subjekty a skupiny se zpravidla nikdy neshodnou. Manifest se tak rozštěpí na jednotlivé manifestanty. Přitakání je jenom formálním sepětím s formou ideologie, která je nám ve skutečnosti vzdálená. Liší se od ideologie naší, kterou nejsme sto deklarovat, protože by nás stejně nikdo neposlouchal. To, po čem ve skutečnosti toužíme, není dosažení manifestačního obsahu, ale pocit, že naše slova pohlcuje něčí ucho. Pokud se slova vracejí k uším nás samotných, pak propadáme o to větší skepsi o jejich smyslu. Manifestúra je inventarizační radost nad sepětím s manifestním principem, vyvolávajícím poslouné přesvědčení. Litanie, nové soukromé náboženství-psavoslaví. Oheň přesvědčení, které má své gradující body, své pojmy, své sloupné stavební prvky, je tím, co se stává centrem ega. Stejně jako to celé je oním cogito ego sum. Pochybovačnou metodou vyslovení intelektu.

Body nemusí být vždy jasně zřetelné našim očím jako křičící, ale jinak známá věc, kterou většinou křičet neslyšíme. Manifest a jeho variace jsou odnožemi pro nové téma deklarace jako literárního kráteru, který stráví každé zrno proti-názoru či opozičního spílání.

Body manifestu se mohou rozplynout v deklaraci samotné jako nutnosti konat a nikoliv už jen sedět na zadnici a přitom na NÍ zůstat sedět a celé to napsat. Problémy, jimiž trpí zažívací ústrojí každého manifestu, jsou jeho vlastní kyselé šťávy, které vylučuje, a které je málokdo schopen číst bez pocitu hořkosti nebo rozporu. Manifest je hořkým plodem nepokojného-nespokojeného organismu a intelektu. Manifest hořkne díky nesouhlasu s masovými celky společnosti. Manifest je důkazem úpadku i zoufalství, které v sobě spájí. Manifest je dopředu pošlapaný plátek výmyslů a pohnutek k jančení. Manifest je princezna ošoustaná kentaurem socio hybrydus impotentis.

Z toho plyne:

1. Nikdy nic nebylo hlubšího než kašlat na lidi a jít proti jejich ubohosti tou svou vlastní PODOBOU UBOŽÁKA
2. Nikdy nebylo příhodnějšího okamžiku k revoluci, jakým je ten, když jsme doma sami se svým manifestem a bouráme slovní přepážky a klávesy nám duní pod náporem křivých prstů
3. Nikdy nebylo více rychlejšího zapomnění na ty kdo si myslí že něco tvoří pro ostatní
4. Nikdy nebylo více lhostejnosti k rozlišování smyslu od nesmyslu jako se tomu děje právě nyní na všech kulturních a politických úrovních
5. Nikdy jsme si nesmlsli více na zjištění, že jsme všichni tak beznadějně sami se svými životy
6. Nikdy jsme si nebyli méně jisti svým časem, jako je tomu právě nyní
7. Nikdy jsme více nesrali na svoje „tady a teď“, na „to je to“ a „to je ono“, na skutečném mezi iluzivním, na šokujícím mezi nudným, jako to činíme právě teď v předvečer zítřka, který bude na vlas stejný
8. Nikdy jsme nebyli více šťastni kvůli převaze štěstí nad ukrývaným neštěstím, jako je tomu nyní v době pohody a klidu uprostřed svázané svobody s roubíkem kontroly v ústech
9. Nikdy jsme nebyli více imunní vůči pohledu morálky, jako jsme právě nyní takto imunní a plni morálního nadšení nad svými soudy vůči anti-morálce
10. Nikdy jsme neviděli tak zastřeně svou minulost, jako ji zastíráme právě dnes, jako praví mistři fabulace a klamu

 

Lidem přítomnosti

Jako velké jazyky minulosti. Takto již nelze smýšlet: ve velikášství a hubatých předpovědích je malost a ničemnost. Nejsme celkem, ale jeho iluzí. Ve skutečnosti nás ovládá démon individuace a separování svých mozků za účelem spokojeného dlení ve vlastním plášti geniality a výjimečnosti. To co v takové situaci zbývá, jsou však jen falešné pocity, kterými se holedbáme nad svými zbytečnostmi, nad náplní našich mizerných živůtků.

Umění to je struktura sama pro sebe. Je rozdělováno hierarchickou perspektivou, jako tomu bylo od dob romantiků. Až na to, že rozlišovací zavšivení napříč uměleckou strukturou nabylo za svou historickou dráhu zhoubných rozměrů. Kataklyzma stylu, jako dominující zvůle uměleckého vlivu, lze chápat jedině pozitivně. Avšak nešvarem takto osvobozeného umění je potíž výběru. Tím je opět stylotvorně zajato a zaujato. Jedině dnes, jak tomu nebylo nikdy předtím, jsme postaveni před možnost stylového výběru za účelem intelektuální operace, estetizátorského ponoru, systematické rekapitulace výběru, výběrové analýzy, inscenace stylové porážky. Umění vítězí samo nad sebou v rovinách materiálového přivlastnění si vlastní paměti. Jaký paradox! Právě z této schizofrenické svobody plyne cyklus problematizace včerejška a zjednodušování dneška.

Jsou tu i některé postmoderní pikantnosti. Oblbnutí publika na základě tržní úspěšnosti umělcova gesta, které ve své podstatě odpovídá kretenismu nebo autismu. Jiří Georg Dokoupil dospěl do podobné fáze. Na počátku persóna ve stylu punkové kultury, my proti vám, my jiní, protože my, znamená hnusný obraz. Muhlheimer Freiheit to bylo hnutí železné radlice proti kupě hnoje: kdo je víc?

Nyní se Dokoupilovy obrazy podobají pozadí jeho vlastního koníčku: nezřízená exotická mrdačka. Ve skutečnosti je projekce těchto, dnes už pseudo-bohémských choutek spíše kýčovitým koloritem předraženosti a lživého luxusu. Ať žije prává půle Západu! Ať se bičem práská na ta lněná záda! Zánik nebude. Zánik už je za rohem! Zánik je tady.

Umění nelze korunovat na jednom trůně. Nejspolehlivěji funguje za troubení demise. Odstoupení umění je pravou chvílí, kdy nepozorovaně přichází. Kdy se krade do úst nečekaných situací, kdy není na odiv, protože ono je uměním, ale proto, že jím být musí v dané situaci. Nucené umění to je jako nepatřičné hovno v kalhotech. Takové umění si jistě kdekdo rád koupí za velké peníze.

Umění je vždy ideologické. Jakékoliv umění. Umění háže perly myšlenek na tupé ksichty přihlížejících. Umění to je zbytečnost sama, přesně ta zbytečnost, která si myslí, že je nezbytná. Přesně ta zbytečnost, která se domnívá, že mění společnost, že buduje a boří zároveň. Přesně to je ráj, ve kterém se nachází každý umělec za svého života: ráj zbytečné svobody navíc. Svobody, která našeptává, že jsme sto měnit…ale měnit co? Finační nebo jaké vlastně hodnoty?

Umění si sedá na lep minulosti. Dnešní umění, pochopitelně, je mnohem více minulostí, nežli tomu bylo v předešlém století. Mondrianovi lidé budoucnosti, to jsme nebyli my, to byli lidé jeho doby. To čemu ten geometrický redukcionista věřil, nenachází půdu pod našima nohama.

Umění praktikuje Mondriana jako obrácený svět duchovna. Čára to je mnohem více čára materiální než znak duchovní hodnoty.

Linie a řád to je znak hlouposti, která jediná umí zneužívat elementární složky vůle.

Umění si háže perly do vlastní tváře a plave ve finanční lázni, bazénu plném dukátů a euroměny, dolarů a čínských valut. Anebo jedna strana umělecké schizofrenní držky pláče, předstíraje chudobu a askezi současně? Druhá namyšleně slintá, div jí oko nevypadne z důlku při hltavém hledání dalšího zdroje. Granty negranty, gaučáky a strašáci, páni v poďobaném obleku, kartička VIP. Manažer a jeho řiťolízal: umělec. Taková je tvář umění, dvojitý drak zhouby, ne už kultura, ale anti-kulturní zrcadlo pravdy, kterou nechceme vidět, proto se radši díváme do tváře rozpolcené estetiky, rozpolceného mozku, který na levé straně kvete sociálnem a koncepty nových trajektorií, na druhé maže a patlá všemožné figurativní nesmysly, které nemají hodnotu natož řiť. Jako Anus cretenis. Řitní kretenismus: nová nemoc současného umění. Pšoukavá tvorba kupí jedno dílo na druhé, anonymita je jejich součástí, anonymita je skutečným symptomem krize uměleckého smyslu díla. Dílo je popíráno i vzýváno. Kam se poděl vzdělanostní rozum?

Umění je hádanka, kterou nikdo nechce luštit. V tajence se totiž často skrývá dalších deset hádanek: Svět je nám rozluštěnou záhadou.

1.

Zóny, které sdílíme jako bytosti bezkulturní jsou zóny doupat k žití, nebo zóny konzumní, (což je to samé)také podobné zvířatům, jejich krmelcům, kde se nikdo nestydí býti nahým konzumentem. Zóna to je každé veřejné i soukromé místo odhalování lidského způsobu změny, který tkví v setrvání ve stejnosti.

2.

Zóny jsou post-komunní prostory veřejného styku, kde se povětšinou zarytě mlčí o tom, co nás skutečně kouše do zad. Spíš mluvíme, abychom měli pocit, že se podřizujeme, protože tak je to pro nás nejlepší.

Máme rádi peníze, intelektuální výraz a láskou klneme k potlesku.

3.

Autor těchto zločinů je sám zarytým mlčounem, který dovede na všechno jen házet špínu a ze všeho nejlépe mu vyhovuje to všechno hodit do http word document a pak vyvěsit na bledá záda blogerské subkulturní množiny. Záda odvráceného pohledu uvnitř masy pohledů jiných.

8. (Granty a dotace)

„Bankovky, které se houpavě, ve vrtulkách a v rotacích snášely k dlažbě náměstí před budovu magistrátu, nikomu nepatřily. A přece pohyb, který je vyslal na jejich rozmarnou dráhu, byl jistým způsobem znakem jakési skryté vyšší moci. Současně se při pohledu na to hýřivé divadlo dostavoval pocit, že se jedná o incident, ožehavý problém způsobený průvanem. Lidé obraceli své slintavé pohledy na ten pestrobarevný vodopád. Nejprve nechápavě, vzápětí však zcela hystericky, lapali rukama do hejna padajících papírků, lačně skákali po dopadnuvších „vlaštovkách“. Lidem na tvářích ulpíval křečovitý úsměv. Jejich nejzasutější představy a očekávání se naplňovaly jako jeden sen po druhém s každým dalším chyceným ptáčkem letícím v jejich ústrety. Lidská těla přispěchávala ze všech stran. Tváře umořené nesmírným štěstím. Fasáda radnice se usmívala na anonymní tváře. Radnice neměla tvář. Měla jen pěnězový vodopád. Se slovy se musí šetřit. Stejně by jim nikdo nenaslouchal. A takto pršelo z jejích oken celé odpoledne. Neznámá síla vysypávala celé cifry, dlouhé úsečky cifer. Náměstí před radnicí ověnčené kovovou palisádou světelných reklam její historie tupě černalo. Zpočátku to vypadalo jako hysterické divadlo radosti, které ale postupně směřovalo k šílenství. K večeru se vše sesulo do temnot projevujících se lidských duší, do směsi nenávistných pudů. Krvavá rvačka nebrala konce. Každý chtěl utrženou kořist nejbližšího souseda. Každý chtěl co nejvíc. Masa se dala do pohybu a rozemlela se vzájemně napadrť pokryta žmolky krví nasáklých papírků.“

_

V noci jsem slyšel nesnesitelný pláč. Odraz mých vlastních chyb. Bylo to k neutěšení. Nevěděl jsem jak zastavit výmluvu jinak, nežli vztekem na původce, jímž je jeden plochý člověk. Přísahal jsem nemožnost navždy se uzavřít před mě dosud známým světem. Přísahal jsem, že již nikdy nechci jíst u stolu s příčinami domácího zla. Následky chutnaly po železných pilinách a nedopatření.