44.

Na hřbitově teorií

Podél železničních hromad se táhnul ostrý pruh nízké zídky. Půdorys hřbitovního katastru byl tedy obehnán ze všech stran jak betonem tak napnutou sítí drátů, které byly příčinou oné, jako do másla zařezané, iluze ostrosti. Vstupovat bylo možné pouze úzkou a několik desítek let rezavějící brankou. Hroby se od těch normálních lidských lišily efemérností materiálu, ze kterého byly zhotoveny jejich pomníky. Pohřbít teorie nebylo zkrátka tak jednoznačně jednoduché jako pohřbít tělo teoretika nebo dokonce teoretizujícího umělce, ač se podle jisté legendy říkávalo, že umělec, i když pozemsky opustí rovinu fyzična, neumírá, pouze je v mnoha případech zapomenut. Ocitnuvši se na tom ponurém místě nebylo možné se zbavit pocitu, že teorie nadzvedávají zeminu zasypané jámy, do níž byly uloženy. Draly se ven jako časem ohlodané pahýly písmen, jejichž formální konstituce držela pohromadě jen s velkým vypětím veškeré možné koncentrace. Existenci obživlých teoretických mrtvol nahrávaly mimo jiné další a další interpretace jejich omšelých podob a téměř okultní vyvolávání jejich duchů.

Země byla v těch místech tvrdá a neplodná, že by obyčejný plevel pohledal o stovky metrů dále za hřbitovní zdí. K pozemku hřbitova, jak to bývalo zvykem, patřila polorozpadlá bouda. Ta na tomto hřbitově byla využívána jako poslední štace každé teorie. Byla to jakási forma přechodné márnice těsně před uložením do země. Současně se boudy užívalo k ukládání hrobníkova nářadí. Lopaty, krumpáče, motyky a konve na vodu visely s dlouhými stíny na špinavé stěně. Venku kolem boudy, při dodržení absolutního ticha, bylo občas slyšet zvuky podobné šustění papírových stránek knih. Pokud se však lidské oko přiblížilo ke kulaté škvíře dřevěných vrat, a hledělo skrze ni do rozvalin kerchova, neuvidělo nic, než právě a jen rozvaliny bez pohybu. K šustění se doznával snad jen v koruně uschlé višně zakleslý mikrotenový sáček.