" Mocně chlastali v temných uličkách a jejich zadnice se polosvlečené třely o pokálené a opadané zdivo toho hnízda neřesti a hříchu. Nateklé prsy žen se vylévaly z hedvábných košil a svým masem zaplavovaly upocené obličeje stolovníků, kterým se z rozevřených úst linula souvislá píseň zápachu, nadávek a oplzlostí. Popraskané rty nezúčastněných starců za dýchavičného sípění drmolily nesrozumitelnou a zbytečnou modlitbu za záchranu duší. To místo již zachvátila chtíčná moc a nahota se postupně sama prohlásila panovnicí všech rób a převleků. Ženská i mužská přirození získávala orosený a napuchlý tvar. Otočení jeden k druhému vzájemně se začali zmocňovat jednotlivých částí svých těl. Sáli se s očividným nevědomím jako v transu pářící se hmota. Jako vilně se vzpínající hřebec, jehož klackovité genitálie se vzedmutě kymácejí v ústrety tikající a vyděšené klisny, svět fauny vplul toho dne opět mezi lid. Nezbylo člověka, který by zůstal sdrženlivý, a přesto se zdivo světa nechystalo zhroutit a ani příroda nespřádala pád člověka ve věčný stín. Nebesa byla klidná a bez mráčku, jen vzlyky uspokojení se měly rozléhat ten nejdelší možný čas. Historie vykvetla v chorál, předcházející všemu množení, ve kterém byly rozkryty půvaby lidstva až na sám okraj, na místo předporodních bolestí, bod prýštících slastí, které vše člověčí oplodnily počátkem a koncem, orgastický výkřik netrvá nikdy příliš dlouho, avšak tuto apotéozu těla již nebylo lze zastavit. Všechna kosmetická vylepšení, prach pudřenek, omastky rtěnkových nánosů, vyhřezlé implantáty rosolu byly samovolně použity jako rekvizity pro největší ze všech inscenací. Hle, obraz hry na bezejmenné století.“