(vyloučené poznámky k "Přisvojení")

Nápodoba, vycházeje z Winckelmannova příkladu, je tím, co bychom z dnešní perspektivy dějin umění mohli nazývat přisvojením. Avšak v časové linii proměny nápodoby v přisvojení mezi nimi panuje značný rozdíl funkcí a pravidel vůči společenským a kulturním obratům. Zatímco nápodobu klademe do uměleckých děl před průmyslovou revolucí, přisvojení se zdá být doslova zárodečným produktem průmyslové a sériální výroby, strojovými mechanismy nastartované civilizace. Ta nám pak přináší umělecké dílo analyzující změny optického a emocionálního napodobování v impresionismu a ve svědectví kosmopolitních a orientalismem ovlivněných formách postimpresionistů. Následná překlápění a vynálézání předavantgardních vizuálních soustav, -ismů, byla ve svém základě prací na tomtéž: poznáním společenských změn postavit umění do oslavné role vůči poznání přírody a současně se jím kriticky vymezit vůči buržoazní a měšťanské společnosti. Nebo v případě kubismu příklon k animalitě společností tehdy stále ještě dostatečně exotickým, aby pak mohly především v evropském kontextu způsobit náležité rozepře a znejistění. Není od věci zde říci, že před vznikem dadaismu a surrealismu je nápodoba stále ještě převažujícím klíčem k otevření do té doby zapečetěných schránek nových koncepcí obrazu a zobrazení předmětné reality a umělecké dílo obecně je metodou nápodoby taktéž dekonstruováno ve své vnitřní struktuře. Zejména to platí pro díla kubistická u Pabla Picassa a Georgese Braquea. Výchozí je vždy model reality či uměleckého díla, založený na vztahu trojrozměrného celku vůči dvojímu rozměru plošného zobrazení.

            

 

*Fascinace je pohyb mysli způsobený výchozím zdrojem, původem věci. Fascinován je ten subjekt, který je silně ovlivněn, ale současně i schopen produkovat činy opět fascinující díky možnosti hnutí a ananlýze myšlenek vetknutých do původní podoby věcí.

*Zahleděnost je typická skutečností jediného přesunu, a sice od půdodní věci zájmu k věci vlastní, v níž tento stav hypnotismu panuje i nadále a nikam se neposouvá, zůstává jen zahleděnost subjektu na sebe sama, na věc svého zájmu. Tato věc zájmu je v zásadě jen reprodukována.