8. (Granty a dotace)

„Bankovky, které se houpavě, ve vrtulkách a v rotacích snášely k dlažbě náměstí před budovu magistrátu, nikomu nepatřily. A přece pohyb, který je vyslal na jejich rozmarnou dráhu, byl jistým způsobem znakem jakési skryté vyšší moci. Současně se při pohledu na to hýřivé divadlo dostavoval pocit, že se jedná o incident, ožehavý problém způsobený průvanem. Lidé obraceli své slintavé pohledy na ten pestrobarevný vodopád. Nejprve nechápavě, vzápětí však zcela hystericky, lapali rukama do hejna padajících papírků, lačně skákali po dopadnuvších „vlaštovkách“. Lidem na tvářích ulpíval křečovitý úsměv. Jejich nejzasutější představy a očekávání se naplňovaly jako jeden sen po druhém s každým dalším chyceným ptáčkem letícím v jejich ústrety. Lidská těla přispěchávala ze všech stran. Tváře umořené nesmírným štěstím. Fasáda radnice se usmívala na anonymní tváře. Radnice neměla tvář. Měla jen pěnězový vodopád. Se slovy se musí šetřit. Stejně by jim nikdo nenaslouchal. A takto pršelo z jejích oken celé odpoledne. Neznámá síla vysypávala celé cifry, dlouhé úsečky cifer. Náměstí před radnicí ověnčené kovovou palisádou světelných reklam její historie tupě černalo. Zpočátku to vypadalo jako hysterické divadlo radosti, které ale postupně směřovalo k šílenství. K večeru se vše sesulo do temnot projevujících se lidských duší, do směsi nenávistných pudů. Krvavá rvačka nebrala konce. Každý chtěl utrženou kořist nejbližšího souseda. Každý chtěl co nejvíc. Masa se dala do pohybu a rozemlela se vzájemně napadrť pokryta žmolky krví nasáklých papírků.“