Jak již bylo řečeno

Jak již bylo řečeno níže, avšak v jiné souvislosti: já, Radim Langer, sedím v jedné z mála internetových kaváren, které v naší zmatené a monotónní matici Praze zbývají, přemýšlím a píšu. Nutno říci, že je to jedna z těch hezčích, nekuřáckých, o to více však sterilnějších variant placeného času před počítačem. A ano vskutku přemýšlím a píšu. A ano vskutku a často přemýšlím a píšu (a kdyby jenom to) o zániku. Možná se tento můj rozmar děje přeci jen proto, že se opravdu neustále pohybuji na samém okraji společenského těla, jak to trefně vyjádřil jeden můj kolega, kamarád, umělec a deviant kultury Marek Meduna (přičemž onen text byl společný). Že přemýšlet a často o zániku je jediným dostupným řešením té mnohosti všeho a nedostatku ničeho, kterých se nám tak velkoryse dostává. Nám, samozřejmě neznamená všem. Jsou zde i tací, jimž se dostává absolutně všeho, a nepotřebují přemýšlet o takovýchto hloupostech, které věčně nepřicházejí. A jsou zde i tací, jimž se dostává jen krabicového vína či pančovaných lihovin, a přece jim chybí vše, nač by chtěli pomyslet, ale raději nad tím nepřemýšlí ve své nevysychající sklenici. Inu já jsem z té první kategorie. Tedy z té předprvní. Z té deviantské a kulturní současně. A jak jinde a trefně vyjádřil můj kolega, kamarád, umělec a deviant kultury Marek Meduna (přičemž onen text byl naším společným textem), že jsem jedním z těch flagelantů alibismu, jejichž skromnost roste neúměrně s jejich hřebínkem. Píšu tedy za recepčním stolem v té vypucované špeluňce, kde neustále zaznívají hlasy turistů všech barevných koutů světa včetně unyle zelené České republiky, mluvím a píšu, a nejraději o zániku. Zánik je ovšem, a paradoxně, jen hromadícím se útvarem ba dokonce jeho pouhým obrazem, pokud bych to měl k něčemu přirovnat. Třeba tudle, tím myslím půl druhého roku, pořád píšu knihu s názvem Století. Netristnější na celé té věci je samotná troufalost něco psát a nebýt, jak se říká na zastávkách tramvají, hospodách, školách nebo doma u stolu, takzvaně od fochu. Pročež někdo tomu říká fušařina. Také se zdá, že to jako kniha nedává moc smysl, protože jedinou stoletostí (odpusťte mi ten přitroublý výraz) této knihy je počet napsaných textů, z nichž se celá kniha skládá. Předmluva je jako vždycky pouhá nula. Veškerá posloupnost dění, jestli se tomu tak dá vzhledem k názvu knihy říkat, je vymyšlená individualistickou zkušeností s individualismem, zpřeházená zpupností nad konvencemi, zmámená formami literatury, zasutými paranoickými stavy z přítomnosti, vrozeným smyslem pro patos, lyriku, přebujelou a mnohdy až obscénní imaginaci, zkrátka vším, co si jen člověk při troše četby, samoúčelného biflování, náhodných procházkách, špatných a dobrých náladách, setkáních či zbytečných půtkách nebo při zcela prostém žití může vymyslet a napsat to. Nu a tato kniha na vás bude určitě již brzy, jak mi to sama prozradila, koukat z knihkupeckých regálů a vy budete stát před velikým otazníkem, zda je zrovna toto výhodná koupě, zda nesáhnout mnohem spíše třeba po zbrusu novém Umbertu Ecovi, Michalu Viewegovi nebo třeba nějaké perspektivní socilogické nebo jiným příjemným způsobem vědecké studii anebo mnohem raději po novelizovaném občanském zákoníku či zákoníku práce vzhledem k naší těžké době. Sedím tedy v práci a píšu, čas utíká a mezi naplňující se cifrou odseděné gáže sleduji filmovou produkci různé kvality, automaticky či koncentrovaně kreslím a naslouchám hučení lednice. Píšu a přemýšlím.