Umění pochází od slova umět (Beran, Rittstein), to je jasné i těm největším břídilům (Baladrán).
Umění, umělé (Hlavina), umělost, umělák. Lidská opice vytváří stínový svět (Ther), který jí nepřináší nic
krom sebe sama (Mančuška).
krom sebe sama (Mančuška).
Umění
je rozprostírající se strukturou. Její hranice jsou dány ideály na
obzoru. Tato základní rovnost je však dělena jednotlivými hierarchickými
perspektivami. Ani rétorický obrat takzvané asynchronicity (Havránek)
nezměnil nespravedlivou nerovnost, která nabyla během dějin umění
zhoubných rozměrů.
Umění
je hádanka (Šerých), která má pouze potenciálního luštitele. V tajence
se totiž skrývá další hádanka (Šerých). Řetězec nemá konce.
Transcendence (Malich). A tak to také má být, vždy podotkne mrtvý duch
západního umění. Zánik nepřijde, každý den může být posledním a umělcův
bič (Jiří Georg Dokoupil) stále dopadá na lněná plátna jeho kupců.
Umění
nelze korunovat na jednom trůně. Nejspolehlivěji funguje za troubení
demise (Miler, Štembera, Mlčoch). Odstoupení umění je pravou chvílí, kdy
nepozorovaně přichází. Kdy se vkrádá do úst nečekaných situací, kdy se
nestaví na odiv (Mainer). Kdy je umění, protože jím není. Základní
obratností umělce je dialektika. Ideálem umělce je Janus (Skrepl)
kombinovaný s Two-facem (Šedá).
Umění
je vždy ideologické (Kovanda). Jakékoliv umění. Umění hází perly
myšlenek na tupé ksichty v zrcadle světa (David). Umění to je zbytečnost
sama, přesně ta zbytečnost, která se pyšně domnívá, že mění celou
společnost (Sterec),
že ji buduje a boří zároveň. Přesně to je ráj, ve kterém se nachází každý umělec za svého života: zajištěná i vetchá instituce zbytečných i nezbytných svobod.
že ji buduje a boří zároveň. Přesně to je ráj, ve kterém se nachází každý umělec za svého života: zajištěná i vetchá instituce zbytečných i nezbytných svobod.
Umění
sedá na lep minulosti (Lang). My, dnešní lidé jsme mnohem spíše lidmi
včerejška, než zítřka. Výstavní exempláře člověka chodí do kruhu podél
mříží Mondrianovy klece (Černický). ZOO světa umění, pavilony význačných
modernistů. Informace přestaly být stimulantem odvahy, vystavěly jsme
z nich barikádu před nejistým. Jak se hromadí materiál, rozšiřující se
hromada postupně zasypává celou ulici. Ve společnosti stárnoucích
i mladí myslí na stáří (Houdek).
Umění
je vždy ideologické. Ano, opakujeme se, aby více vynikla
neideologičnost výše položeného sdělení. Tento výrok je pravdivý za
všech existujících okolností (Nálevka). Umění je ideologií bez zásadních
voleb, výstavy jsou pouze technická řešení. Umělci praktikují
Mondriana, Picassa, Maleviče (Artamonov a Klyuykov) a další výstředníky.
Hrají stolní hry s danými pravidly. Čára je čárou a rozhodně ne žádným
čarováním (Šimera). Koláž je rozstříhaným papírem
a ne předzvěstí nového světa. Obdivujeme Aleistera Crowleyho, neboť víme, že mu šlo především o sex (Brody).
a ne předzvěstí nového světa. Obdivujeme Aleistera Crowleyho, neboť víme, že mu šlo především o sex (Brody).
Umění
si plive do vlastní tváře (Mlčoch) a naloženo v příjemné finanční lázni
odpočívá už pátým rokem světové krize. Něco se však mění a umělecké
školy chrlí jednoho absoloventa za druhým. Jsme také jedni z nich. Jeden
lidský (český) umělec kopíruje jeden obraz ze složky do druhé. Hledí si
svého a snaží se, aby se mu jednotlivé, odněkud stažené, JPGy
nepomíchaly. Granty negranty (Reality), gaučáky (Bolf) a strašáci, nula
plus nula, mzdy (Stejskalová) a odměny. Prý se tam prali za nás, prý se
snaží zastupovat naše zájmy. Umělci nevěřte umělcům, ti nepotřebují
argumentovat (Lauda). Udržují umění v provozu. My jsme oni.
Umění
to jsou především výstavy, expozice velkých jazyků minulosti, co se
sotva vejdou do úst. Výstavní panely hostí rozpálené silnice vedoucí
odněkud někam. Kurátorské texty jsou psané ve smyslu mnohonásobné
expozice (Jeřábková). Takto již nelze smýšlet: ve velikášství (Rafani)
a drzých předpovědích je malost a ničemnost. Nejsme celkem, nýbrž jeho
iluzí. Ve skutečnosti nás ovládá démon individuace, jsme zabedněni
v touze po výjimečnosti. To, co zbývá, (Ševčíkovi) jsou falešné výstavy
(Vaňous) a nikam nevedoucí půtky (David). Z ochozu galerie shlížíme na
zbytečnost našich mizerných existencí. A slova, která měla podat
pomocnou ruku, ta zradila (Skála).
Umění,
jakou vůni a jakou chuť má to slovo. Jmenuji se Radim a mně říkají
Marek. Stojíme po kolena v místnosti tvaru křivého L, asi protože umění
je přece vždy láska. Když miluješ, neřešíš, jednáš přímo a srdcem
(Písařík). Jednu nedáváme a dvě nevydržíte. Esencí hiphopu je chvástání.
Naše flow však koktá, naše slova se brodí špínou a smradem podél rušné
dálnice, naše obrazy jsou vždy zapomenutelné. Lyrik nebo prozaik?
Idealista nebo realista? Otázka je vadou řeči (Ztohoven). Slova, volně
pospojované asociace, ale nikdy, opravdu nikdy argumentace, takže to
vypadá na lyriku. Pořád dokola. Znovu a opět. V obsesích jsou ukryty
zbytky pravdy (Skrepl). Žádné metafory, žádné štráfy, jako když se Princ
přejmenoval na „symbol“ (Kaláb). Čistá rétorika (P.O.L.E.). Flagelanti
alibismu.
Žádné komentáře:
Okomentovat