Detektivní epizoda a policejní zátah 

Ten kuriózní případ se stal během jarních měsíců roku dva tisíce třináct. Dny v internetové kavárně bývaly pusté, ozářené jemným, od fasády odraženým světlem, na otáčecích židlích sedávali dva až jeden zákazník. Občas přikvačil kdekdo z okolí, aby si zavolal těsně před jedenáctou večer, kdy se mělo zavírat. Šéf Francis tehdy notně spekuloval. Měl takové, řekněme váhavé nálady, které se projevovaly zejména tím, že vymyslel nějakou inovaci a dal se ji v horizontu dní prakticky uplatňovat. Typické pro tyto inovace bylo, že horizonty dní se zpravidla rozkmitaly do horizontu měsíců. Během jara dva tisíce třináct to byly bílé stoly s kulatýma nohama značky Ikea, jichž tu bylo deset kusů, a které ležely v šéfově žaludku i hlavě svými rozviklanými spoji. Ráno, když jsem si zrovna začínal hovět ve svém pracovním klidu, zjevil se šéf a hned žádal o pomoc ve vedlejší místnosti. Měl jsem se posadit na desku jednoho ze stolů tak, aby byl stabilní, zatímco šéf zezdola cosi šteloval, přiklepával, přitahoval a utahoval. V kavárně nikdo. Ale v jedné chvíli se mi zdálo, že slyším z vedlejší místnosti, kde se košatila recepce, nepatrný hluk, jako když vrzne pružina dveří. Nebyl jsem si tou halucinací jistý kvůli zvukům, které vycházely zpod Francisových rukou v plné práci. Řekl jsem si o krátkou pauzu a šel se raději podívat, jestli nepřišel nějaký zákazník. Vyhlédl jsem zpoza rohu a vrhnul pohledem po místnosti, ale u recepce ani v jejím okolí nikdo nebyl. Vrátil jsem se tedy zpět, nasedl na bílý stůl Ikea, aby Francisova manuální inovace mohla pokračovat. Když šéf zdárně skončil s vyztužováním stolových nohou, mohl jsem konečně sesednout a s Francisovým souhlasem odejít zpět na svou otáčecí židli za recepcí. Francis se tu pak ještě asi hodinu ochomýtal a nakonec odešel kamsi ven, aby pozřel svůj lehký drahý oběd. Když jsem se chystal zvednout sluchátko, abych zavolal do Zlaté lyry pro denní menu, vzpomněl jsem si, že peněženku bych měl mít zastrčenou v boční kapse své bundy, kterou jsem ráno přehazoval přes opěradlo otáčecí židle za pracovním stolem. Zašátral jsem tedy přesně v těch místech. Kapsa byla prázdná. Začal jsem panikařit. V té šrajtofli bylo krom jedné stokoruny také tucet nejrůznějších kartiček, dokladů totožnosti, a citlivých údajů, úplně všechny zdroje osobních dat. Zavolal jsem Franka přes linku pevného telefonu a nastínil mu situaci a své podezření, že prkenice musela být zcizena během reparace těch zpropadených stolů, a vzpomněl jsem si rovněž na zavrzání, které mohlo znamenat tichého zloděje. Francis začal ihned jednat. Pokud kdokoliv v inkriminovanou dobu vkročil do internetové kavárny, pak jej musely zachytit dvě zvenčí instalované kamery. Přinesl oba záznamy. Dali jsme se do sledování videa. A skutečně: v době, kdy v kavárně nebyl nikdo jiný kromě nás dvou, vkročila bílými dveřmi do kavárny mužská postava, výška asi sto osmdesát centimetrů, světlé plavé vlasy, do tváře mu bylo vidět jen velice nejasně a navíc z částečného profilu. Po tom co vešel, vydal se rovnou k tmavě modré bundě na opěradle otáčecí židle, prohmatal kapsy, našel černou kořenou peněženku, na niž vztáhl svou špinavou zlodějskou dlaň a odkráčel ihned zase ven. Kamera jej zachytila společně s částí ruky, která naprosto nezřetelně a jen s největším vypětím dedukce třímala schovanou peněženku a ruku nenápadně tiskla k podlým stehnům. Tu peněženku jsem pak ještě pár dní hledal, v mylném nalhávání, že jsem si ji třeba sebou do práce ani nevzal. Už nikdy se nenašla, akorát mě to stálo ono pracné vyřízení všech dokladů. Časem, jak už to s takovými předměty dopadá, jsem na celou nepříjemnost zapomněl, ale tato peripetie s vetchou kapesní krádeží měla zanedlouho znovu vytanout v mé mysli, aby mi připomněla svou nicotnost a směšnost oproti příběhu nepochybně většího kalibru. Toho jara, kdy mi ukradli peněženku se všemi doklady a stokorunovou bankovkou, do prázdné kavárny začínal docházet více či méně pravidelně i jeden cizinec. Byl sotva březen. Ten muž na sobě nosíval zimní bundu s faldíčky, a to sněžné nebo kobaltové barvy, na nohou měl světlé rifle. Šediny, krátce střižené vlasy, kopírovaly šišatou bramborovitou hlavu, na nohou natažené tyhle světle modré džíny. Byl to pán, který sedával po několik posledních týdnů u jednoho, a vždy stejného stolu. Platil si internet za minutu a nikoliv na delší časový interval. Mohl by to být klidně otec početné rodiny, ale i svěží a čilý praotec. Tváře měl jemně holené, z jeho ohozu vzlínal silný mužský parfém. Výškou své postavy to byl spíše mužík než muž, ale nakonec prostě muž. Na rozdíl od mnoha občasných zákazníků, tento se vyznačoval denními nebo obdenními návštěvami, které někdy trvaly jen pár minut, jindy zas dvě tři hodiny. Jeho hlas zazníval britským akcentem. Při příchodech i odchodech poctivě zdravil: Hello nebo See ya nebo Thanks bye. Kromě toho to byl spíše málomluvný typ. Jednoho večera počátkem března dva tisíce třináct jsem seděl za recepcí internetové kavárny. Mohl by tu sedět taky jeden nebo druhý nebo třetí můj kolega anebo jedna kolegyně, ale byl jsem to já, kdo tady seděl a tupě hleděl do monitoru. V internetové kavárně se nacházela jediná živá duše: já. Venku se setmělo nejméně před hodinou. Nebyly tu žádné hodiny na zdi, takže zástupným zvukem byla hučící lednice s chlazenými nápoji a kávovar, který právě začal cedit vodu. Následně se přístroj sám vypnul, protože více než hodinu nedošlo k jeho použití. Cvak!! Dzu – dzu – dzu – dzu – dzu ! Mezi dveřmi se objevili dva za sebou vstupující muži. Jejich pohledy se zkoumavě a pokradmu rozhlížely po místnosti. Klidným tempem přistoupili ke skleněnému pultu a oba se o něj zlehka opřeli lokty jako o bar, jakoby už už objednávali panáka a s pozdravem si oba současně sáhli do vnitřních kapes svých bund a vytáhli jakési malé kartičky, kterými se chtěli rovnou prokázat. Byly to legitimace lidí od kriminální policie. Muž, který vešel jako první, měl dvojnásobnou hodnost podplukovníka, majora toho a toho. Druhý muž, menší postavy a snědého obličeje obdržel titul mnohem méně policejní. Byl čímsi jako Law Consultant and Police Adviser. Alespoň takto to stálo na jeho obdélníkové papírové vizitce. Poté, co se mi tito pánové představili, vytáhl ten první muž další předmět odkudsi z malé složky. Byla to fotografie vytištěná na formátu A5. Z papíru se na mne dívala tvář, která se mi zdála okamžitě povědomá. Pod portrétem mužského obličeje se nacházel monumentální popisek, který nejspíše sděloval mužovo pravé jméno: Hatvar Östrar Larson. Detektiv trpělivě držel fotografii přede mnou a zeptal se: Chodí sem tento muž? Poznal by jste ho? Na to jsem bez delšího zaváhání odvětil: Ano toho pána znám. Chodí sem poměrně často a pravidelně. „A jak dlouho se tu vždycky asi tak zdrží. Odpovídám: no to je různé. Někdy je tu jenom deset minut, a jindy třeba i několik hodin. Detektivova čtyřicetiletá očka se rozzářila a svižně opáčil: Výborně! A začal opět lovit ve své kapse, než vytáhl svou vizitku. Požádal mne, abych fotografii i vizitky nechal k dispozici také dalším kolegům, a kdykoliv by se tu inkriminovaný muž objevil, abych neprodleně volal či abyhcom volali číslo uvedené mezi jeho kontakty. Mou jedinou otázkou, na niž jsem se ještě stihnul přezeptat, bylo, zda by hledaný muž mohl být nebezpečný? Detektiv-právní poradce menší postavy a snědé pleti, pohotově odpověděl, že s největší pravděpodobností ne, že se jedná o zločince, který má na svědomí nejspíše podvodné transakce na internetu. Jeho věta byla ovšem mnohem lakoničtější, něco ve smyslu: Kdepák, todle jsou elektronické peníze, nebojte se, není nebezpečný. … Pánové nenápadně zasalutovali, zamrkali očkama a plavně zmizeli do šera pasáže Domu U Z. k… Jakmile byli oba detektivové fuč, do vyhledávače google earth jsem okamžitě zadal jméno Hatvar Östrar Larson, u nějž tu byla dokonce adresa. Mapa Google Earth zobrazila lokalitu s domy přístavního města kdesi ve Švédsku. Jinak nebylo možné najít žádné bližší informace, které by o hledané osobě dále pojednávaly. Nechal jsem tu záležitost být, i když mne celé tělo svrbělo a značně jsem chřestil nejistotou.   

O dva týdny později. Za recepcí internetové kavárny jsem seděl opět já. Po událostech, které se ještě měly stát, jsem si říkal, jaká to vlastně byla náhoda, že jsem to právě a zase jenom já. Venku bylo slunné dopoledne a já, recepční, pán nad sebou samým, jsem si dopřával snídani z masa a uzeniny z ulice Kaprové, čerstvé housky, prejt s hořčicí a dvojitou kávu s mléčkem. Musím uznat, že to byl le petit déjeuner par excelence. Počítače byly dávno zapnuté, některé dokonce začínaly upadat do úsporného režimu. Otevřely se dveře, zavrzaly, přibouchly se, vešel muž v modré zimní bundě s faldíčky. Přistoupil k pultu a s milým úsměvem požádal o kartičku. Podal jsem mu plastový čtverec: Login: b, Password: b. Thanks odvětil a šel si sednout vedle, čelem ke zdi, zády ke mně. Srdce se mi rozbušilo. Mé smysly, zejména oči, ihned identifikovaly hledanou osobu se jménem Hatvar Östrar Larson, jež znělo švédsky. Přímo přede mnou, v krabičce s plastovými kartičkami s loginy a banálními hesly písmen abecedy, vyčnívaly i vložené vizitky policejních detektivů spolu s fotografií Hatvara Östrara Larsona. Pouze na chvíli jsem se zarazil, a v duchu si představil možnost, že bych nikomu nezavolal a muže nechal prostě a jednoduše upláchnout. Ale to byla bohužel jen chvilková idea. Volil jsem cestu udavače, špicla, bonzáka, spolupracovníka kriminální policie a nastrčeného informátora. Hodně cestiček, které se nakonec sbíhají. Zvedl jsem telefon a vytočil číslo mobilu jednoho z policajtů, toho, který nebyl tmavé pleti, ale byl světlý a nebyl to právní poradce ale podplukovník major. Sotva telefon jednou zazvonil, ozval se hlas muže evidentně ve spěchu. Do sluchátka jsem stačil říci kdo, a odkud volá a nakonec jsem dodal: je tu ten člověk, kterého hledáte. Je tu váš člověk: řekl jsem diskrétně a šeptem. Načež mě podplukovníkův-majorův spěchající hlas ujistil, že už jedou, že si jen nasadí střevíce a jedou, už jedou. Mezitím prý, kdyby náhodou odešel, zavolejte mi prosím ještě jednou. Zatím a zavěsil, típnul telefon. Netrvalo to ani deset minut, mých asi nejdelších deset minut v recepčním životě, a do kavárny vystoupali po schůdkách tři muži v zimních péřových bundách, každý z nich měl kolem pravé paže navlečenou modrou pásku s bílým nápisem POLICIE. Mysleli to vážně, to bylo jisté. Dopoledne v kavárně zase nikdo nebyl, kromě hledaného muže a mě. Takže celá záležitost byla čímsi diskrétní. Všichni tři policisté obstoupili toho nebožáka ze všech stran, aby náhodou nemohl prchnout a jeden z nich jej anglicky pořádal o cestovní pas. Muž bezkonfliktně vytáhl své doklady a podal je detektivnímu orgánu. Tohle všechno jsem mohl sledovat na kameře, která prostor vedlejší místnosti snímá rybím okem. Když detektivové úspěšně identifikovali inkriminovaný subjekt, právní konzultant a mouřenín, vychrlil magické formulace o zahájeném trestním stíhání, čímž podvodníka zbavil slov a uvalil na něj stín mlčení do chvíle nabytí právního rozhodnutí. Švéd Hatvar Östrar Larson, otázkou je zda národnost i jméno byly vůbec pravé vzhledem k defraudačním praktikám pachatele, nastavil svá zápěstí, která objaly chladné obruče policejního kovu. Nato se čtveřice operativců vydala v přesně daném pořadí směrem k východu z internetové kavárny, odkud jen letmo pokynuli, než jejich záda pohltil stín koridoru a podplukovník ještě stačil poslat směrem ke mně jedno krátké: diky, nasle. Ihned po bleskovém zásahu detektivů proti mezinárodnímu zločinu jsem zvedl sluchátko a o všem uvědomil Francise. Ten, jak jinak, ještě spal, i přesto, že byl jasný slunný den a krátce po poledni. Řekl, že…zívl a řekl, že wuaaa I will get ready  wuuáá and I´ll come down, a než zavěsil, ještě jednou zívl. Za hodinu se přikradl zpoza rohu ke dveřím a malýma očkama mě zaměřil ostrý, šéfa hodný pohled, který prozrazoval, že by ještě nejraději spal, ale musí se tu zabývat nějakými nepříjemnostmi. HEJ! ADÝÝÝM! zvolal a podobný náměsíčnému chodci, několik následujících dní bděl nad problémem neznámých individuí, efektivní spoluprací se zákonem, zlepšením monitorovacího systému, záznamy z kamer a mírným strachem z neznámého.“ 

Podplukovník major a jeho právní kolega se vracejí na místo činu 

„O několik týdnů později. Za recepcí internetové kavárny by mohl klidně sedět kterýkoli ze čtyř kolegů-brigádníků, kteří v internetové kavárně Click Internet Café pracovali. Ale byl jsem to zase já, který tu seděl za recepcí. Po událostech, které se tu v minulých týdnech přihodily, jsem si říkal, jaká je to vlastně náhoda, že jsem to právě a zas jenom já. V kavárně bylo úplně mrtvo, až na páchnoucí koženou bundu pravidelného smradlavce, která se rozkládala ve vedlejší místnosti tvaru středověké maštale a vrzala otočnou židlí (iké – iké …hek – hek, hýkal ten člověk do toho vrzání). Právě jsem civěl na film Pusher II, z trilogie o dánsko-chorvatské drogové mafii. Je to surové a chladně depresivní drama, tragikomická taškařice. Pokud bychom chtěli hovořit o humoru, byl natěsnaný do skvadry lúzrů, ztroskotanců mezi hlavními hrdiny, lesku a bídy pouličních pobudů, kteří se sotva dovedou ubránit mámině facce. Končí to všechno krvavějším způsobem, než by si člověk mohl za celou dobu sledování filmu vůbec domyslet. Než jsem mohl zachytit poslední minuty Pushera dvojky, musel jsem hlavou cuknout vzhůru, protože ve dveřích internetové kavárny jsem zahlédl vcházet dva stíny, ze kterých zvolna opadávala venkovní tma březnového večera. První z nich měl na hlavě široký plstěný klobouk a jeho tělo zakrýval dlouhý kabát sahající do půl lýtek. Všechno na něm bylo nekompromisně černé. Než oba muži obezřetně vykročili směrem ke mně, který se krčil za dvěma počítačovými monitory, ruka prvního se pokradmu napřahovala a s pevným stiskem zabrala za pozlacenou kliku. Za pánem v klobouku a plášti vstoupil kolega s domnělými romskými kořeny, právní poradce a kolega podplukovníkův, pomyslel jsem si s přesností recepčního, který oplývá bryskní pamětí na obličeje. Ano jsou to titíž detektivové, kteří tady před více jak čtrnácti dny polapili podvodníka našeho století, prohodil jsem poznámku ke své dušičce. S tajemně potutelnými obličeji přistoupili ke skleněnému pultu a mírně se o něj opřeli a zakryli mi výhled na brnící lednici. Muž v klobouku, něco jako detektivně maskovaný podplukovník, se mě ihned ptal, zda se tady zrovna nachází kolega, takový s brýlemi, menší, plavý. Odvětil jsem: „Myslíte mne?“: upřesnil jsem, čímž jsem se okamžitě identifikoval. „Ahaaa!“ nevykřiknul, ale zvolal podplukovník. A jeho ruka se podezřele zanořila kamsi do nitra černého kabátu, který sahal až k jeho polobotkám.  Podplukovníkův kabát se na mě mírně rozšklebil a odhalil nejprve límec podplukovníkovy kárované košile, a nato i detektivův ordinérní svetr, sevřená pěst vytahovala skleněnou litrovou láhev. Mírně densitní tekutina uvnitř byla whisky, jejíž jantarové světlo mi pableskovalo do očí pronikavými odstíny, jejichž průzračnost a zlatavé víření kalila pouze cypřišově zelená etiketa s názvem TULLAMORE. „Velice jste nám pomohl, děkujeme za spolupráci, tady je malá pozornost“, procedil podplukovník, když z podpaží předával do mých křivých recepčních rukou ohřátou jaspisovou láhev. Snědý operativec, právní konzultant, k tomu dodal: „Byl na tom mezinárodní zájem, takže diki“. Načež mi oba detektivové nabídli své policejní pracky. Přitakal a potřásl jsem jim oběma jejich mohutnými pravicemi, právní kolega byl levák, což se projevilo tím, že pravačka mu nešla. Na to podplukovník pobídl právního kolegu, aby se dali k odchodu ve stylu inkognito čili nepozorovaně. S příkrým „nashledanou“ začali oba policejní operativci v civilu couvat ke vchodovým-východovým dveřím Klik-Internetu a s téměř divadelním gestem křečovitě natažené ruky přidržoval podplukovník vratné dveře na pružinu, dokud obě jejich postavy nestanuly na venkovních schůdcích do chodby, jen podplukovníkova dlaň do poslední chvíle zela na vnitřní straně vrzajících dveří, a to až k okamžiku, kdy se veřeje dutě zabouchly. Zůstal jsem mrkavě přiblbý hledět za zmizevšími kriminalisty, mrkavě mžikal pohledem upřeným na nehybné dveře s pozlacenou klikou, a pak jsem se s úšklebkem zadíval na jantarové světlo láhve whisky před sebou. Uchopil jsem skleněný předmět za hrdlo, a raději ho šel schovat do malého skladu. Pak jsem se znova svalil na sedadlo otáčecí židle a spustil poslední minuty druhé části dánské trilogie Pusher, který už končil a Mads Mikelsen byl celý od krve, jeho tvář se podobala stínu debilizovaného příslušníka skinheads a v Kodani se začínalo stmívat.“