1. Divadlo: požaduji přiznání hry. Vystavené umění je
inscenací. Dnes již není umění bez plánu jeho předvedení. Umění je svou vlastní
interpretací, tedy nikoli interpretací mimo umění. Artefakty se mohou stát
herci, pokud je jim to vloženo do scénáře. Scénář je ostatně nezbytný. I
prostoduchý ví jak a kde co položí nebo pověsí. To je scénář. Divadlo divadelní
vplouvá do divadla výtvarného. Výstava je scénou stejně dočasnou jako scéna
nastavená pro divadelní hru. Artefakty musí obsahovat roli, bez role jsou to
jen uskladněné rekvizity. Na výstavě se stávají rekvizitami s uplatněním.
Umělecký artefakt je rekvizita. Originalita patří do starého železa nebo do
muzea starých mistrů.
2. Patos: je nutné mu správně rozumět. Patos lze spojit
s povrchem věcí. Patos má negativní líc. Jeho rub považuji za
zužitkovatelný. Rub patosu má schopnost uchopovat realitu, v níž vzniká
jako prapor uměleckého výstupu. Jeho identifikace. Patos může odhalit nabubřelost
závažnosti i závažnost nabubřelosti.
3. Estetika: vždycky tu byla. Ona je matkou umění. Ona vede
k porozumění. Ona může přehánět, stejně jako může mizet. Nikdy však
nezmizí. Umění je, protože je estetika. Ale slovem byla zrozena jako romantický
pojem. Toto považuji za její největší břemeno. Dobu, kdy bylo zrozeno její
slovo.
4. Rozklad: je nevyhnutelný. Umění je chvíle. Dlouhé bytí
artefaktu je historií. Díky dlouhověkému umění byla zrozena naše dnešní
umělecká paměť. Díky historické povaze přeživších předmětů a obrazů sestrojili
jsme první stroj času. Jím však lze putovat pouze do minulosti. Historie tudíž
není možná ani potřebná. Ona prostě je. Byla prozřena. Dnes samo umění je od
počátku určeno ke zrychlené zkáze. Zkáza je tak již součástí přítomnosti.
Protože vše je zrychleno, není čas myslet na trvanlivost použitých prostředků a
jejich správnou kombinaci za účelem přetrvání. Vše hmotné je posunuto do
digitálního světa. Vytváříme archív svého umění, již za našeho života. Rozklad
je polem naší dočasné existence. Po něm přijde rozklad B. O něm již však můžeme
jen snít. Umění v tomto smyslu přesně opisuje svoji funkci vůči
současnosti. Je jejím zrcadlem i jí samotnou.
5. Ekonomie: odmítám jen ekonomickou hodnotu umění. Jsem si
vědom jeho existence v rámci zpeněžitelných komodit. Avšak odmítám jej k tomu
primárně odsoudit. Odmítám se od začátku ekonomii podvolit. Ekonomie odmítá
slova. Já od umění slova bezpodmínečně požaduji. Kde nejsou slova, chybí
promluva a výměna obrazu světa. Kde nejsou slova, není člověka a tedy ani
umění. Kde se nachází jen ekonomie, tam panuje neviditelný teror a úplatný duch.
Umění podléhající řeči peněz je vrženo do propasti pokáleného chodníku. Umění
s penězi v ústech již nemůže promluvit jinak než nematematickými ciframi.
Ekonomii lze pro umění legitimizovat jen za předpokladu, že je tělem na jeho
stole.
6. Politika: slovo je politika. Beze slova není radikálního
protipólu k ekonomii. Ony dvě jsou příčinnou uměleckého sváru. Umělecké
dílo více než kdy jindy musí pro mne být politické. Ne se znaky politické
reality explicitní a mediálně obrazné. To je špatné umění, pokud se nezmůže na překročení
mediálního obrazu politiky. Umění politické, které mám na mysli, musí
vyjadřovat názor slovy bez alibismu mediálního obrazu. Politika v něm
obsažená musí vypovídat svým politickým slovníkem. Politika umění se nenachází
ve vulgarizaci pod-hodnot, ale v jejich radikálním odhalení. Radikální
neznamená násilný, ale jdoucí do krajnosti. Estetice se však ani zde nelze
vyhnout. Jsme zatíženi symboly, indexy a znaky. Je rok 2012.
7. Emoce: pro umělce není potřebná. Emoce je pomalejší než
myšlenka. Dnešnímu jedinci-umělci, ať tvoří „sebelíp“, nejvíce škodí jako slovo
obhajoby. Je dodána po aktu tvorby. I přesto, že její rychlost za myšlenkou
může být blesková. Vždycky je „za“. Nejdříve existuje obraz budoucího díla (i
přesto že někdy mlhavý), až pak následuje jeho vlastnost. Pokud umělec požaduje
emoci od diváka, nemůže ji nedostat. Divák je potenciální nositel emoce. Divák
přenáší emoci na umění a ne umění na diváka.
8. Vědění: je všude a není nikde. To je základní problém
současného uměleckého myšlení. Vzniká brak, protože se nedostává logiky, ale
jen plytké zkušenosti, v extrémní poloze není dosahováno ani jednoho ani
druhého dostatečně. Vzniká přetlak racionality, protože se nedostává principu
střízlivé empirie. Vědění je však, co do komplexnosti, nutno stopovat. Umělec
neví vše, a to je jeho výsadní hodnotou. Ale ono „neví vše“ je myšleno jako
maximální snaha vědět všechno a mnoho pochopit a přitom něco nevědět vůbec a
stát čelem k bezradnosti.
(tento manifest se stále nachází v procesu formulace a případných dodatků)
Žádné komentáře:
Okomentovat