Je tak
rozlehlé to ticho noci v horách. Je tolik zpustlé. Člověk se marně zkouší dopracovat, aby ho neslyšel, myslí jak jej honem zaplašit. Nebo
vynalézt plán, křehký bod, co nás náhle a sotva spojuje se
zítřejším dnem. Jak překročit tento klid co na nás číhá. Ticho tak velké, že
beznaděj se stydí. Hory tak vysoké, že beznaděj má stud. Uši se naostřují,
hlava se naklání, celé tělo naslouchá: žádný hluk. Žádné naparování. Jak být na
dosah té hluboké meditaci ticha. To ticho bez slovní vzpomínky. Jestli jsi
mrtvo, jak tě pak dohonit. Je to ticho, které nespí: je bezesné: nehybné, ale
bezesné; a bez přeludů. Je hrozné- bez žádných přízraků. Zbytečně jej chceme obydlit
s možností jedněch dveří, které se otevírají se skřípáním, s jednou
záclonou, která se otevírá a něco říká. To ticho je prázdné a bez příslibu.
Kdyby se alespoň stalo větrem. Vítr je hněv, hněv je život. Nebo sněhem. Což je
proměna, ale zanechávající stopu-vše zbělá, děti se smějí, kroky skřípou a značkují.
Existuje jedna kontinuita, kterou je život. Ale tohle ticho nezanechává důkazy.
Nelze mluvit o tichu, jako se mluví o sněhu. Nelze někomu říct, jako by se
řeklo o sněhu: cítil jsi to ticho tuhle noc? Kdo slyšel, neřekne. Noc sestupuje
se svými malými radostmi toho, kdo zažehne svítilny s únavou, která tolik
ospravedlňuje den. Děti v Bernu usínají, zavírají se poslední dveře. Ulice
se třpytí na kamenech dlažby a třpytí se již prázdné. A konečně se zhasínají i ta
světla více vzdálená, nevzdálenější.
Ale tohle prvotní ticho jestě není to pravé
ticho. Jen ještě chvíli, než se listy stromů lépe uvelebí, než dozní těžkopádný
pozdní krok na schodech. Přijde jeden moment, ve kterém se z odpočatého těla
zvedne bedlivý duch a ze země vysoký měsíc. Takže ono, to ticho, se objeví.
Srdce buší v jeho rozpoznání. Může honem myslet na den, který uplynul.
Nebo na přátele, kteří odešli a navždy se ztratili. Ale je marné vyhýbat se: je
to ticho. Přece jen nejhorší utrpení, ztracené přátelství, je sotva útěkem.
Vždyť jestli se na začátku ticho jeví očekávat odpověď-brzy se odhalí, že po
tobě nic nežádá, a sotva snad to tvé ticho. Kolik hodin se ztrácí
v temnotě domnění, že tě ticho soudí - jak nadarmo očekáváme, abychom byli
souzeni Bohem. Vyvstávají ospravedlnění,
ukrutná tragická ospravedlnění a pokorná vykrucování až do hanebnosti. Jak
něžné je být lidský a konečně ukázat svou nedůstojnost a být omilostněn s omluvou,
že člověk je poníženou bytostí od zrození. Dokud se neprozradí-že ticho ani
nedůstojnost nechce. Je to ticho.
Je
možné jej také zkusit oklamat. Jako se nechá náhodou oblíbená kniha upadnout
z polštáře na podlahu. Ale, jaká hrůza- kniha spadne dovnitř ticha a ztratí
se v jeho němém a letargickém víru. Zda by nějaký poblázněný pták zpíval?
Marné očekávání. Zpěv jako lehká flétna by sotva překročil to ticho. Nuže,
pokud je odvaha, není třeba dále bojovat. Vejdeme do něj, přicházíme
s ním, my jediné přeludy jedné noci v Bernu. Vejděme. Něčekejme na
ten zbytek temnoty v jeho čele, jenom na to ticho samotné. Bude to jako
bychom byli korábem tak neobyčejně obrovským, že bychom nevnímali, že jím jsme.
A ten koráb by brázdil tak zeširoka, že bychom ani nevnímali, že se pohybujeme.
Žít na pokraji smrti a hvězd je záchvěv napjatější než žíly mohou snést. Není
alespoň jednoho dítěte ani ženy jako zbožného prostředníka. Srdce se musí
představit samo tváří v tvář ničemu a samo nahlas tlouci v temnotách.
Samo srdce se ozývá v uších. Jakmile se vyjeví cele obnažené, není žádného
sdělení, je to odevzdanost. Ale vždyť my jsme učiněni pro zcela malé ticho.
Pokud
není odvahy, nevstupujme. Počkejme na zbytek temnoty v čele ticha, jen
mokré nohy od pěny něčeho, co zeje a rozlévá se uvnitř nás. Počkejme. Jeden uzavřen tomu
druhému. Jedno na straně druhého, dvě věci, co se nevidí v temnotě. Počkejme.
Nikoli na konec toho ticha, ale na požehnanou pomoc třetího elementu, světla
úsvitu. Potom se již nikdy nezapomene. Je marné utíkat až do jiného města. Vždyť
když se to nejmíň čeká, lze jej rozpoznat-znenadání. Při přecházení ulice uprostřed
troubení aut. Mezi přihlouplým chechtotem a dalšími. Po jednom šťastném slově.
Leckdy ve vlastním srdci slova. Uši se podivují, oči se třeští-je zde. A
tentokrát ono je přeludem.
(Z portugalského originálu
Silêncio přeložil Radim Langer)
Žádné komentáře:
Okomentovat