Nad
jarní Prahou se rozprostřel žár letního slunce. Fasády a chodníky oslepují otupělý
mumraj měšťanů odrážejícím se světlem. Je duben, a přesto už jsme nuceni chodit
ulicemi polonazí. Stejně jako měděnka na pražských věžích jsou rozpalovány i „legálně
počmárané“ stěny holešovického Centra pro současné umění DOX. Jeho provozovatelé
se odhodlali k pozoruhodnému činu. Již na počátku dubna byla vyslána výzva
všem, kdo jsou schopni kterýmkoliv údem zrealizovat závěsné dílo, aby se
nezdráhali a přihlásili jej k veřejnému vystavení. Podle výzvy se má
jednat především o díla malířského obrazu. Tato výzva zní: „Vystav své dílo v DOXu“.
Jak nasvědčuje hlavička plakátu, jedná se o pokus vzkříšení módních salonů umění,
chrakteristického druhu zábavy pro malo a velkoburžoazní společnost 19. století,
případně první dvě desetiletí století 20. Kritériem je malba. Avšak malba
v mezích závěsnosti respektive zavěsitelnoti. Určená plocha pro jednoho
vystavujícího jsou 2 metry čtvereční. První a nejprestižnější cenou by nakonec
nemělo být nic menšího než samostatná výstava v prostorách „Centra pro
současné umění DOX“. S koncem dubna byla soutěž uzavřena. Kapacita byla beze
zbytku naplněna. Nyní se jen čeká na vyhlášení jména vítěze, o němž se rozhodne
do konce měsíce května.
Tato
událost vysílá a vzbuzuje hned několik pozoruhodností. Ty bych se nyní pokusil
postupně nasvítit a vyhnat ze skrýše dobrých úmyslů či chvályhodných a pro
širokou veřejnost prospěšných aktivit. Naopak: o nic pozitivního se nejedná. Ač
se Doxu nedá upřít tolik ceněná snaha vycházet vstřít takříkajíc všem, tedy jak
mladé a ambiciózní generaci umělců, tak hvězdám výtvarného bulváru či známým
jménům, jakož se snaží směřovat intelektuálními kroky k odborné i široké
veřejnosti současně. (Stejně tak jako stále odmítá spolupracovat s širším
kolektivem odborníků, než jaký si zvolili jeho privátní majitelé.) A jak se již
v Čechách vžilo- nejlepší je, když
to není nejhorší. Tato zkratka totiž často řeší vše. Respektive její znění
je obrazem ideálu průměrnosti, a toho, jak jí dosáhnout pokud možno bezbolestně
a snadno. Ale v tomto textu chci sledovat zejména poslední krok, který Dox
učinil. Znamená totiž víc než jen dopředu zcela nepřehledné a svévolné
rozhodnutí, jakoby bez znalosti historie a smyslu, uspořádat tzv. Salón umění.
Tím, že se instituce, tohoto jména a s původně logickými ambicemi a
iniciativou, rozhodne prostřednictvím jedné z nejproblematičtějších
sociálních sítí současnosti – Facebooku - oslovit „všechny“ k vystavení
svého díla v DOXu se dostává do zcela groteskní pozice. Archaický znějící název
akce: První Salón umění-malba, je mocnou návnadou pro tolik, ve skrytu,
ambiciózní širokou veřejnost. Instituce v tomto případě šla však ještě dál
i co se týče pravidel hodnocení soutěže. Díla zde přihlášená budou veskrze
spontánně hodnocena uživateli Facebooku. Tedy i přihlášenými autory, kteří jsou
jeho potenciálními uživateli (což lze předem vyhodnotit jako do očí bijící
střet zájmů) Zcela banálním postupem, bez zbytečných řečí kolem, stačí kliknout
na tlačítko: Hlasuj/Vote. Centrum pro
současné umění DOX dává touto výzvou populistický signál nedefinované
kreativitě. Veřejnost se dostává do světla pozornosti kulturní instituce jako ti umělci, ukrývající se v davu. DOXem
inscenovaná „kreativní masa“ má přilákat jinou masu, masu pozorujících diváků, zmagnetizovaných
zájmem o „obyčejné lidi“.
Ano,
obyčejný člověk, to je ten, který přece také přemýšlí, je kulturní, tudíž, i
sám schopen kulturu tvořit. Ale obyčejný člověk je současně i ten, který si
vytváření kultury jako profesní ambici neuvědomuje. Obyčejný člověk se nerovná
profesi, která má spoluvytvářet obraz kulturního fenoménu zevnitř. Obyčejný
člověk totiž není jednolivec, ale masa obyčejného člověka. Kultura se pro něj
rovná kratochvíli, rozptýlení, vnějšímu pohlazení nebo naopak políčku. A
v rozptýlení hledá útěk od „vnějšího světa“. Zavrhuje „vnější svět“ jako
často znepříjemňující život. Umělec naopak je detektorem vnějšího světa. Je
vyhodnocovatelem různorodých analýz, které vždy znamenají estetickou
skutečnost, jíž je nutno porozumět zevnitř.
Podobně
se k prezentaci výtvarné kultury a s ní souvisejících oblastí staví
sama instituce DOXu. Chce být profesionální a vynalézavá zároveň, ale záměrem
není skutečná profesní zatíženost v kultuře.
To znamená, že je stále opomíjen fakt, že umělec je profese, které však
české kulturní instituce nemohou přijít na opravdové jméno, i když jej už
paradoxně má. Že profese umělec je osoba s případným nárokem na mzdu za
vykonanou práci, zpravidla výstavu. Že jeho tvůrčí činnost, a to i ze strany
umělců, by neměla být definována jen jako pro něj profesně či komerčně
prospěšná. Umělec je člověk, který je předpokládaným znalcem estetických zákonů
a jejich použití za účelem analýzy každodennoti. Právě proto jdeme na výstavu,
abychom „byli vystaveni“ uměleckému pohledu na každodennost. Znejistění
každodenního stereotypu je „svátkem umění“. A to i ve chvíli, kdy se umění (v galerii)
může jevit jako právě zcela všední zkušenost. Galerie je ustavena v našem
vědomí jako ohraničení uměleckého názoru na každodennost.
Ono
rozptýlení společnosti, její obveselení a uspokojení, také protiřečí skutečnému
požadavku na stavbu kultury, na aspekty, které má formulovat přecizně a
nezahaleně. A umělec, jeho opravdová dnešní podoba a společenská role, by
zřejmě neměla být: bavič nafintěných a špatně oblečených dam se svými psíčky
nebo pánů ve fraku a naleštěných střevících. I přesto, že se takovým umělcům
ani dnes nelze vyhnout. To je zřejmě nutnost antikulturní protiváhy, která
ustavuje napjatý vztah mezi negativním a pozitivním vnímáním pojmů vkus a
kvalita. Tedy alespoň by se umělec neměl stávat takovýmto druhem baviče a
kejklíře v prostorách kulturních institucí s označením: dům (či dokonce
Centrum!) pro současné umění. Ten (to) by měly být jeho důstojným pracovištěm,
prostorem ne jen jeho osobní sebeprezentace, ale i prostorem pro skupinové
nastavení sociálního zrcadla, k jehož zhlédnutí, odrazu v zrcadle, by
měla instituce veřejnost zvát. A to i za cenu negativního zjištění. Zde je
situace opačná. Veřejnost je oslovena jako budoucí náplň programu. Instituce se
staví do role rozhodčího, který pouze stopuje nejdříve možnosti kapacity a
později ubíhající čas hlasování, které má také moc ukončit.
Paradoxem
zůstává ani ne, toliko se opakující, situace kulturního kýče z 19. století, ale
spíše to, že co tehdy znamenalo „oficiální“ v kontrastu s jasně
oddělenými novými a pre-modernistickými směry se bliží oficializaci i dnes
v mnohem samozřejmější pozici. Tato ukázka masovosti veřejného vkusu na
poli výtvarné kultury (a jeho vyhodnocení nedefinovanou veřejností) iniciovaná
institucí pro domnělé současné umění, se blíží malé katastrofě hodnot. Kulturní
kýč se stává adekvátní hodnotou. Je to situace příznačná pro, zejména
v českém prostředí, nepochopený princip privatizace a jejího oddělování od
veřejného, tedy společensky sdíleného majetku. Toho, který nelze privatizovat
(či snad převádět na peněžní hodnoty). Dochází doslova i k privatizaci vlastní
arogance. Ta nechce ustoupit ze své pozice především proto, že vládne sama sobě
vlastními prostředky. Je to vláda instituci zkomprimovanými gesty. Což by se
dalo vyložit ještě takto: příliš
nemluvit, stručně ukazovat, a prosím
bez komentáře. Pokud je tímto způsobem vytěsněna diskuse tak, že je
ustaveno vynucené mlčení a naopak možná je pouze úsečná gestikulace, pak to
znamená zákaz proměny a tím i možnosti myslet jinak. Což je zcela
pro-maloburžoazní akt. Všichni (masa) mají možnost se podílet na kreativitě, a
tím i na vytváření kultury. Nejedná se zde v žádném ohledu o naivitu. Je
to zcela vědomý krok k potenciálnímu navštěvníkovi. Je to recept jak se dá
dělat institucionální kultura. Instituce má totiž tu moc dávat věcem váhu
v rámci svých hranic. Avšak při opačném zamyšlení: neměli by to být právě
umělci, jejich práce a odborná veřejnost, které mají stavět důležité věci na
odiv? Není instituce, jako DOX, v této situaci naopak jen svévolně
ustaveným veřejným hřištěm pro infantilně žvatlající materiál anonymní
kreativity? Není to jen prázdné a zoufalé gesto, které považuje již existující
současné umění za příliš nadstandardní pro domnělou kulturní společnost?
Žádné komentáře:
Okomentovat